Nejen česká média v posledních dnech věnovala poměrně velkou pozornost vlastnímu hodnocení odcházející české vlády. Mnohdy i s velmi silnými pochybnostmi o nově konstituované české vládě. Rakouský deník Kurier dokonce označil dosavadní české předsednictví EU za „chaos, nehody a trapnosti…“. A od nové vlády pak očekává jen prohloubení tohoto stavu.

Pochopitelně je ještě velmi brzy na relevantní posouzení toho, zda nová česká vláda naplní tyto černé představy, nebo se jí podaří opak. Její složení vychází z politické dohody, která ještě před pár týdny byla zcela nemyslitelná. Z doby, kdy se věcná témata české politiky stávala pouhými rukojmími politického souboje a to bez ohledu na důsledky. Možná proto, že nyní je vláda složena na základě široké politické dohody, ale ve valné většině ze skutečných profesionálů ve svém oboru, lze očekávat, že dokáže velmi negativní mínění skutečně změnit. Je jasné, že za pět měsíců do předčasných voleb se toho reálně mnoho stihnout nedá, ovšem jedno je už dnes poměrně zřetelné. Nová vláda zatím působí především jako sbor pragmatiků, což je velmi sympatické.

Například v zásadních zahraničněpolitických tématech se už objevují výhradně věcné a pragmatické pohledy, vycházející více z klasického manažerského pojetí, které však zcela respektuje politickou dohodu. Chce se mi proto věřit, že nás minimálně v otázce zajištění vnější bezpečnosti a v otázce zahraniční politiky nyní čeká období návratu k věcným (i politicky) řešením a krokům.

Po velmi dlouhé době jsme svědky toho, že se vrcholoví vládní představitelé dvou klíčových resortů (Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany) dokáží shodnout na společných prioritách jako je plán vysílání našich vojáků do mírových operací, že nalézají shodu v otázce vzájemné koordinace a provázanosti při snaze o degresi rozpočtových výdajů a že deklarují společnou vůli na vzájemné shodě v české podpoře hlavních spojeneckých závazků. Znovu po více než pěti letech se tak na české politické scéně objevuje systémový přístup, který vychází z věcné a pragmatické úvahy.

Každé zahraničně politické rozhodnutí musí být v souladu s celkovými prioritami státu a v konkrétní rovině pak vycházet i z jeho reálných možností a schopností. Nabízí se nám tak v podstatě jedinečná příležitost pro jasná politická zadání a systémové exekutivní kroky. Taková zadání, která mohou mezi politickými partnery vznikat i bouřlivou a tvrdou diskusí. Podstatné však je, že diskusí v pozadí a bez neustálé vzájemné veřejné dehonestace, která je smrtící morovou ránou pro obecnou akceptaci politiky její reprezentace. Je to příležitost, která nám může vrátit podlomenou důvěru v politiku, jako opravdovou správu věcí veřejných, a to bez populistických příkras a umělých sladidel.

Zda se to podaří, je pochopitelně velkou otázkou pro budoucnost, ale podle mne máme velmi dobře nakročeno…