Přesto, že v našich zeměpisných a ekonomických šířkách a délkách, je stále častěji slyšet, že vlastně žádná krize není, protože se více méně pohybujeme ve standardním výkyvovém pásmu a hlavní ekonomické ukazatele, reflektující aktuální ekonomický vývoj neindikují žádné děsivosti, tak přesto se kromě řady centrálních politických institucí objevily zprávy, že obavy jsou tak vážné, že lze očekávat zásah i ze strany ryze expertních finančních a ekonomických institucí. Jak jinak si vysvětlit avízo, k němuž se jako první odhodlal guvernér německé centrální banky Axel Weber, který je zároveň i členem bankovní Rady Evropské centrální banky (ECB). Jeho slova o tom, že ECB v květnu představí soubor alternativních měnových opatření, jejichž smyslem bude podpora hospodářského růstu, rozhodně nebyla samoúčelná. Podle obecných zvyklostí komunikace (tzv. „Public Diplomacy…“) je nezbytné na zásadní oborové kroky vhodně připravit prostředí jejich veřejné akceptace. A to s tím, že o čím zásadnější rozhodnutí se jedná, tím citlivější a přesnější cílení komunikace musí být zvoleno. Proto se v jeden okamžik objevuje expertní pohled šéfa německé centrální banky Axela Wbera a současně i prohlášení vrcholného představitele 16 zemí Evropské měnové unie a lucemburského premiéra Jean-Clauda Junkera o hrozivé podzimní nezaměstnanosti v zemích, kde se dnes platí Eurem. K tomu podle něho dojde i přes dosavadní velmi silná stimulační ekonomická opatření.

Vzhledem k tomu, že po velmi dlouhé zimě a mnoha nekonečných sychravých dnech nad Evropou opět vysvitlo blahodárné slunce, přijímají se i takovéto katastrofické zprávy téměř s úsměvem na tváři. Podíváme-li se však na to, co vlastně Axel Weber řekl, tak i přes báječný pocit z jarních slunečních paprsků nám úsměv začne velmi rychle mizet. Ve čtvrtek 16. dubna šéf Spolkové centrální banky říká, že ECB je v květnu připravena přijmout „alternativní“ měnová opatření a drobně upřesňuje, že půjde především o opatření zaměřená na zablokované financování mezi bankami, na ponechání a či dokonce snížení úrokových sazeb s tím, že hovoří i o jejich případném jednoprocentním minimu. O tři dny později – tedy 19. dubna prezident evropské banky Jean-Claude Trichet během návštěvy Japonska oznamuje, že dojde ke snížení úrokové sazby maximálně o čtvrt procentního bodu – tedy na ono už Weberem avizované jedno procento. K dokreslení situace je však nutné připomenout, že od října loňského roku došlo během pouhých pěti měsíců ke snížení úrokových sazeb o plná 3%. Podle Axela Webera je přitom nezbytné udržet spojitost opatření ECB s orientací úrokových sazeb. Podle něho to znamená i střednědobou úroveň hlavních úrokových sazeb, stejně jako metodu alokace a operace s likviditou včetně rozšíření horizontu refinancování. Co je podstatou těchto krkolomných odborných sdělení…

Velmi zjednodušeně řečeno se jedná o zásadní ekonomické avízo pro celý evropský finanční trh, že na přesně stanovenou dobu s největší pravděpodobností dojde k cílenému centrálnímu omezení volného trhu tak, že některé parametry, které jsou pro ekonomickou a hospodářskou orientaci nepostradatelné (ale které zároveň vycházejí ze standardní ekonomické predikce ve srovnání s aktuálním ekonomickým a hospodářským vývojem) budou ze strany ECB od 7. května pevně stanoveny bez ohledu na aktuální vývoj trhu.

Jednoznačně se jedná o jedno z nejodvážnějších ekonomických rozhodnutí od konce druhé světové války a možná i proto je už dnes tolik zdůrazňována jeho omezená časová platnost. Tento stimul, totiž částečně koketuje s principy centrálně plánované ekonomiky, z jejichž důsledků se dodnes všechny země, které spadaly do tzv. „socialistického tábora“ ještě zcela nevzpamatovaly. Rozdíl mezi tehdejším pojetím a tím současným je však (jak alespoň doufám…) zásadní – a tím je motiv. Zatímco v dobách „reálného socialismu“ byla centrálně řízená ekonomika nástrojem k dosažení tzv. „beztřídní“ společnosti, dnes by mělo jít o nástroj, jak vrátit volnému trhu jeho stabilitu.

Tato velká odvaha, však vyžaduje i velkou odpovědnost…