o jednoduchým konstatováním se skrývala velmi precizní věcná diplomatická příprava mnoha desítek úředníků jak v Německu samotném, tak i v zahraničí. Diplomaté, tedy nejvyšší úředníci, kteří zastupují zájmy svého státu v zahrAlespoň tak k předsednictví v Evropské Unii doposud přistupovaly všechny státy, které tuto příležitost dostaly. A i od nás – tedy od politické a diplomatické reprezentace této země se očekával podobný přístup.

To čeho jsme se dočkali je všem natolik známé, že by bylo plýtvání čtenářovým časem to znovu připomínat. Vzpomeňme však pro příklad na předsednictví vedené Angelou Merkelovou. Její vize mnohdy označovaná za zcela utopistickou, byla velmi jednoduchá.Během předsednictví vyvolat novou věcnou debatu nad debaklem poznamenanou Evropskou ústavou. Byla to jedna z hlavních německých priorit a dnes je na stole tzv. Lisabonská smlouva, která je relevantním dokumentem nahrazujícím původní zkompromitovanou evropskou Ústavu. Angela Merkelová si tak vysloužila pověst nejmocnější ženy světa a její názory jsou automaticky respektovaným pohledem mezinárodní politiky. Řeknete si – jak prosté. Ano svým způsobem určitě, ovšem za tímtaničí jsou ti, kteří bedlivě sledují vše co by mohlo mít jakýkoli vliv na zájmy země, která je do jejich mise vyslala a navrhují odpovídající kroky, které jsou jim buď schváleny a nebo jsou modifikovány, podle aktuálního zahraničněpolitického zadání z domova. Tak to většinou bývá…

Jakoby naši čeští diplomaté při každodenní přípravné komunikaci s „ústředím“ (tak se říká těm domácím úředníkům, kteří vydávají – nebo by měli vydávat svým zahraničním vyslancům instrukce, čili zadání o konkrétních národních zájmech země, jíž příslušní diplomaté v cizině reprezentují), buď zcela opomněli tyto prastaré a léty potvrzené diplomatické praktiky a nebo jejich návrhům a názorům doma nikdo nevěnoval pozornost. Jak to bylo vědí pouze aktéři sami Nyní jsme svědky bouřlivé mediální debaty o tom, jak David Černý urazil svým dílem půlku Evropy a vláda vlastně ani netušila co, že to tento „umělec“ vlastně připravoval jako uměleckou charakteristiku českého předsednictví v Evropské unii. Naši nejvyšší představitelé včele s Alexandrem Vondrou se předbíhají v omluvách a vysvětlování, jak to vlastně nemysleli a že o tom nevěděli a ve spoustě dalších půvabných a dokonce i úsměvných komentářích. Jako by v dáli zaznívalo – „… já nic, já muzikant…“

To čeho jsme však svědky je buď fatální selhání naší diplomacie, a nebo fatální selhání „ústředí“. V každém případě to vypadá tak, že jsme se soustředili namísto věcných témat – jakými je redefinice společné zemědělské politiky a přímé dotace do zemědělství, nebo téma volného pracovního trhu, rozšiřování Evropské unie, realizace evropské kohezní politiky, debata o struktuře a prioritách dalšího rozpočtového období EU (2014 až 2021) a celé řady dalších velmi věcných, ale také pro existenci každého státu zásadních témat, na to jak to Evropě sladíme a z čeho všeho si budeme umět udělat srandu…