Konečně máme zkompletovanou překlenovací úřednickou vládu i Senátem posvěcenou Lisabonskou smlouvu. Z nového kabinetu, který vystřídá vládu Mirka Topolánka, jehož podobu nikdy prezident neskousl a na jehož pádu i rychlém vystřídání má velký podíl, může mít nepochybně Václav Klaus radost. Proto je trochu dětinské, když se nedokáže sejít s odcházející vládou, aby se s jejími členy oficiálně rozloučil, jak bývá dobrým zvykem a tradicí. A je to i lidsky smutné, když si připomeneme, komu vděčí Václav Klaus za nejvyšší post ve státě. Jenže Topolánek i jeho tým odmítal skákat, jak prezident pískal, a to ješitný politik zjevně nezapomíná. Ostatně se zdá, že většina členů Topolánkovy vlády si s tím velkou hlavu nedělá. Ivan Langer například na tento fakt reagoval výrokem, že „prezident už se s námi hezky rozloučil“ v narážce na názor, že Václav Klaus stojí za pádem vlády.

Ale na rozdíl od radosti z odklizení Topolánka z cesty při českém předsednictví Evropské unie, bude „zrada“ části senátorů ODS při schvalování Lisabonské smlouvy  určitě ještě hodně dlouho ležet Klausovi v žaludku. To dal prezident najevo okamžitě, když tvrdě kritizoval senátory, kteří na poslední chvíli změnili názor a smlouvu nakonec podpořili. Kritik evropské smlouvy a největší český euroskeptik své bývalé stranické kolegy obvinil, že podlehli tlaku a rezignovali na svou politickou i občanskou integritu. Dokonce je napadl, že se otočili zády k zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy politických reprezentací i své vlastní. A aby dal svým slovům ještě větší váhu, prohlásil, že jde o „další selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie“. Srovnávat schválení se evropské smlouvy třeba  s kapitulací před krvavými režimy totalit je poněkud silná káva, která jen dokazuje, že Václav Klaus ztrácí soudnost. A naznačovat, že dvacet let po sametové revoluci se vracíme zase do bezpráví, které pro nás znamená schválení Lisabonské smlouvy, hraničí s šířením poplašné zprávy.

Prezident je zřejmě přesvědčen, že  jen on je hoden rozhodovat o tom, co je a není dobré pro Českou republiku a její občany. A dokonce začíná zpochybňovat i parlamentní demokracii, když zatím odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, byť ji podpořila ústavní většina poslanců i senátorů. Doufá, že evropskou dohodu nespokojení senátoři ODS znovu pošlou k Ústavnímu soudu, a tak se ratifikace opět o několik měsíců zdrží až do podzimu, kdy o Lisabonské smlouvě budou znovu rozhodovat občané Irska v referendu. V jejich rukou teď leží osud smlouvy, která má reformovat Evropskou unii po jejím rozšíření. Když zklamali čeští senátoři, spoléhá Václav Klaus na irské občany.

Hlava státu bere schválení Lisabonské smlouvy jako vítězství odcházejícího premiéra Mirka Topolánka. A není daleko od pravdy.  Ale ať bude skřípat zuby jakkoli, jeho podpis pod smlouvu je po rozhodnutí českého parlamentu jen formalitou, kterou bude muset dříve či později český prezident projít. A jestli mu dělá radost podepsání co nejvíce protahovat, tak ať si to užije. Je jeho věc, když chce setrvat v politické izolaci, hlavně když do ní nespadla celá Česká republika.