Jako bumerang se vrací do sněmovny šrotovné. Problematická věc, kterou dvanáct evropských zemí zavedlo, ale to ještě neznamená, že je to opatření správné. Alespoň mnozí ekonomové o tom velmi pochybují. Navíc to dokazuje odborná studie, podle níž kromě Německa toto opatření nikde nepomohlo řešit krizi v automobilovém průmyslu. A odmítá ho i většina českých firem.

Také prezident proto také zákon o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, jehož součástí je právě zavedení šrotovného v České republice, tento týden vetoval. Zákon označil za diskriminační, nesystémový a v konečném důsledku s velmi nejistým pozitivním účinkem. Nejvíc mu vadí právě zavedení státního příspěvku při vyřazení automobilu – tzv. šrotovné. Právě to považuje za vysoce diskriminační, protože takové opatření upřednostňuje automobilový průmysl na úkor jiných sektorů hospodářství, dává přednost krátkodobým zájmům několika silných podniků automobilového průmyslu na úkor jiných odvětví a firem, které nemají tak silné lobbyistické zázemí. Efekt je podle prezidenta i vysoce nejistý. Představuje totiž jen krátkodobé přesunutí poptávky v čase. Kdo plánuje nákup auta, teď si ho nekoupí, protože čeká na zavedení šrotovného, díky němuž pár tisícovek ušetří. Jiný si zase kvůli šrotovnému pořídí nový vůz o rok či dva dříve, než původně zamýšlel. Ale většina lidí, kteří mají starý automobil, na nový mít stejně nebude, a když slevě neodolají, vezmou si zbytečně půjčky či leasing a pak budou mít problémy se splácením. A proč vůbec lidi motivovat k likvidaci něčeho, co může ještě dobře sloužit? To je ekonomické chování?
Je také těžké pochopit, proč by měl někdo, kdo auto nechce, nepotřebuje nebo na nové nemá přispívat ze svých daní těm, kteří si ho mohou dovolit. I česko-americký ekonom Jan Švejnar, kterého sociální demokraté podporovali v jeho kandidatuře na prezidenta, upozorňuje, že šrotovné není zrovna nejšťastnější prostředek fiskálního stimulu a nevidí ho jako sociálně zcela férové, protože jsou to spíš střední a vyšší vrstvy, které mají auta nebo peníze na náhradu staršího auta novým. Chudí tuto státní dotaci podle něj nebudou moci využít. Není tedy absurdní, že šrotovné nejvíc prosazuje sociální demokracie, která se prezentuje jako zastánce sociálně slabých?

Proč navíc pomáhat jednomu sektoru ekonomiky, když se v problémech ocitají všichni, třeba i ti, kteří v minulých letech nevydělávali tolik jako automobilový průmysl? Argumenty, že se díky šrotovnému obmění zastaralý vozový park v České republice a zlepší se tak životní prostředí, těžko obstojí. V mnoha městech a obcích by se zlepšilo určitě více, kdyby stát pokračoval ve stavbě plánovaných obchvatů, dálnic a rychlostních silnic, a přece bude jejich výstavbu odkládat na neurčito, protože ve státní pokladně nejsou peníze. Stavební firmy přijdou o zakázky, s kterými už počítaly, a budou muset propouštět. Kdo ochranu a pomoc státu potřebuje víc, zaměstnanci automobilek, nebo stavebních firem? Proč by další odvětví neměla požadovat podobný typ podpory?

V této souvislosti si vždycky vzpomenu na slova bývalého ministra financí Miroslava Kalouska, kterými šrotovné jako ekonomický nesmysl a dramaticky asociální opatření odmítal: „Nábytkáři požadují třískovné, skláři mohou požadovat jako tradiční český průmysl střepné, pro textilní průmysl bychom mohli zavést hadrovné a všichni bychom si pak mohli vyplatit debilné a jít se oběsit, aby to za nás dělal někdo chytřejší“.

S exministrem financí nelze než souhlasit. Když už bude šrotovné, pak ať je i hadrovné a třískovné. Jen jsem zásadně proti debilnému. Adeptů na jeho vyplácení by bylo příliš. Na to už opravdu nemáme.

Libuše Frantová