Nakonec stačila drobná úprava v podobě čárky a názvu Česká republika, aby byl český prezident Václav Klaus spokojen. I když na jeho největších výhradách, že Lisabonská smlouva svým obsahem vede k centralizaci rozhodování a dalšímu oslabení pozice členských států, se tím nic nemění. Teď už jen stačí konečné rozhodnutí Ústavního soudu, aby  prezident  připojil své jméno pod text jím tak nenáviděné a kritizované smlouvy. Do té doby, než ústavní soudci rozhodnou o stížnosti odpůrců Lisabonské smlouvy z řad senátorů Občanské demokratické strany,  stejně nesmí listinu podepsat.

Nejdůležitější zřejmě podle Václava Klause je skutečnost, že mu jeho zatvrzelost nakonec přinesla ovoce.  Evropská unie mu musela alespoň o krůček ustoupit. Lisabonskou smlouvu by tak jako tak musel  dřív nebo později podepsat, pokud by ji Ústavní soud shledal  v souladu s ústavním pořádkem, ale takhle neztratil tvář.  Teď naopak v očích některých českých občanů může vypadat jako hrdina, který do posledního dechu chrání národní zájmy před drancujícím nájezdem sudetských Němců.

Ale členové Evropské unie neměli příliš na výběr. Český prezident dobře věděl, že Evropská unie si nedovolí ohrozit Lisabonskou smlouvu, protože chce, aby začala platit do konce letošního roku.  Tlačil ji čas, vždyť britští konzervativci plánovali, že pokud smlouva nebude platit ještě do jejich očekávaného vítězství ve volbách, uspořádají o ní v Británii referendum. V něm  by ji podle průzkumů definitivně potopili.  Ale k tomu, aby mohla smlouva začít platit, chyběl právě jen podpis českého prezidenta.  A tak s českým nožem na krku udělali jediné možné. Vyhověli českému prezidentovi, i když přišel s požadavkem na trvalou výjimku z Listiny základních práv Evropské unie, jako to udělaly při jednání o Lisabonské smlouvě Velká Británie a Polsko, na poslední chvíli.  Někdo to může brát jako vítězství, někdo se může stydět, že se Česká republika dostala na úroveň vyděrače, který si klade požadavky s revolverem u hlavy rukojmí.

Mohlo by se zdát, že vlastně o nic tak hrozného nejde, hlavně že nakonec Lisabonská smlouva vstoupí v platnost a navíc nehrozí prolomení Benešových dekretů.  Konec dobrý, všechno dobré. Ale je to opravdu tak? Malá vsuvka totiž může mít velké důsledky.  Ministr pro lidská práva Michael Kocáb i odboráři varují, že se z obyvatel České republiky stanou občané druhé kategorie, protože nebudou moci u evropských orgánů v případě porušení uplatnit svá sociální, pracovněprávní a další lidská práva obsažená v Listině základních práv Evropské unie. Bojí se, že právě kvůli strachu z příliš širokých práv, a ne kvůli prolomení Benešových dekretů,  se prezident Václav Klaus rozhodl žádat výjimku z Listiny.  Proto se logicky nabízí otázka: zvítězil v Bruselu zájem České republiky?  Neztratíme naopak víc, než jsme získali?

Pro Prvnizpravy.cz
Libuše Frantová