Hlasovat o nedůvěře vládě se sociálním demokratům evidentně zalíbilo. Proč také ne? Někteří poslanci díky této tradici už popáté veřejně vystoupí se svým výrokem Pro návrh před televizními kamerami. Jinak by jméno a hlas některých z nich jejich voliči ani neznali, protože před řečnický pultík se od voleb mnozí zákonodárci ještě zřejmě neodvážili. Možná je to dobře, pokud nemají co říci. Je řada jejich stranických kolegů, nebudu jmenovat, protože je dobře známe všichni, kteří se naopak často a rádi předvádějí. Ale kdyby i oni místo prázdných a mnohdy i urážlivých plků zůstali sedět zticha ve své poslanecké lavici, přispělo by to nejen k pružnější práci sněmovny, ale i k větší politické kultuře i důvěryhodnosti ctihodné sněmovny.

Takže v úterý příští týden zase uvidíme přinejmenším všechny poslance opozice, protože nikdo si nedovolí onemocnět ani umřít, aby mohl dát jasně a zřetelně najevo, jak pohrdá koaliční vládou, která vede Evropskou unii, i když o ní stojí méně než oni. Jenže k poslání vlády ke všem čertům je zapotřebí 101 hlasů a sociální demokraté jich mají stále o čtyři méně, než by bylo potřeba. Vládní koalici sice poslanci také pomalu ubývají, ale nikdo z nich se otevřeně k sociální demokracii nehrne. Sem tam ji při hlasování sice podpoří, ale vyslovit nedůvěru a srazit vaz vládě v době českého předsednictví a vichru hospodářské krize, to už je trochu jiná káva. A tak není divu, že rebelové z ODS Vlastimil Tlustý, Jan Schwipel a Juraj Raninec a dnes už bývalé zelené poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková se zatím ke svému hlasování o nedůvěře nevyjadřují nebo mlží.

Navzdory všemu socialisté zkusí na pátý pokus Topolánkovu vládu svrhnout. Řeči o tom, zda je to v této chvíli zodpovědné, nebo ne, nemají žádný smysl. Stejně tak o důvodech, které zazní tentokrát. Kdyby to nebyl zběhlý sociální demokrat Petr Wolf a jeho aféra, našlo by se dřív nebo později docela určitě něco jiného.

Buď si šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek říká, že jednou už se svým neutuchajícím úsilím už musí prorazit, nebo chce jen odvrátit pozornost od vracejících se preferencí ODS, které snižují náskok sociální demokracie, a jejího šéfa a premiéra Mirka Topolánka, který ztracenou půdu pod nohama nachází v Evropě. Proto Paroubek neslyší nebo spíš odmítá slyšet rady, které vyplývají z vnitrostranické analýzy ČSSD, jak zastavit pokles preferencí. Podle ní si lidé nepřejí útoky na vládu nebo hlasování o nedůvěře kabinetu, volají  naopak po větší spolupráci sociální demokracie na předsednictví Evropské unie.

Lidé, kteří přicházejí o zaměstnání, nebo jim v době těžkých chvil ekonomiky jeho ztráta hrozí, mají dnes úplně jiné starosti než sledovat nesmyslné půtky zhrzených politiků, kteří místo řešení jejich problémů, za což je ze svých daní docela dobře platí, si vyřizují účty spíš mezi sebou.

Možná by měl předseda nejsilnější opoziční strany myslet víc na to, že nejhorší, co by se jemu a sociální demokracii mohlo stát, by bylo, kdyby se mu teď opravdu podařilo vládu svrhnout. Lidé by mu těžko odpustili týdny, ale spíš měsíce jednání o novém kabinetu, který by horko těžko získával ve sněmovně důvěru, a to všechno v době, kdy reprezentujeme a řídíme Evropskou unii. Mezinárodní blamáž by mu už nikdo neodpáral. A jen blázen by mohl věřit, že v takové situaci by byl současný parlament schopný se dohodnout na předčasných volbách. Pěkně bychom se všichni dusili až do řádných voleb v příštím roce. Nechce se mi věřit, že takovou budoucnost by si mohl někdo jen trochu příčetný přát.

Libuše Frantová