Je překvapivé, jak málo pozornosti při tomto vzpomínání je věnováno  události, která přitom  doslova zpečetila nezvratnost zahájeného vývoje a zasadila tehdejšímu režimu smrtící úder.  Přesně za deset dní po potlačené studentské demonstraci ovládla tehdejší Ćeskoslovensko generální stávka. Byla to paradoxně  první a poslední stávka za celou éru totalitního režimu.

Dnes si už málokdo uvědomí, že stávkovat v tehdejší době bylo pro lidi naprosto  nemyslitelné a  strach z perzekuce  byl obrovský, přestože už naši zemi ovládala úžasná revoluční euforie. Jak je možné, že přes totální informační blokádu  oficiálních  médií 27. listopadu 1989 téměř  60 % všech pracujících  na dvě hodiny  přerušilo práci nebo stávku jiným způsobem demonstrativně podpořilo? Jak je možné, že  KSČ vlastně během dvou hodin ztratila své monopolní postavení být mluvčím a reprezentantem dělnické třídy. Je vůbec možné, aby se takovýto mohutný protest zorganizoval jen na základě spontánního  odporu? Kdo stál za organizací této historické události?

Následující poodhalení některých méně známých fakt,  jen potvrdí,  to co  praví klasik, že  „bez historie není současnost.“    

První kardinální chyba nastala, když tehdejší vedení  Ústřední rady vyhlášenou   stávku, odsoudilo „jako hazard a vyzvalo k zachování jednoty a klidu“. ÚRO, věrně kopírující postoj vedení KSČ se tak  pasovala do role stávkokaze, a řadoví odboráři  to vzali doslova jako zradu.

V té době už v jednotlivých  podnicích začaly vznikat  stávkové výbory. Na jedné ze schůzek aktivistů Občanského fóra v Činoherním klubu se zástupci stávkových výborů ze 7 velkých  podniků dohodli na  vzájemné podpoře pro případ perzekuce. Tato dohoda se rychle rozšířila, a proto na výzvu organizátorů OF, byla agenda stávkových výborů převedena do samostatného centra, které sídlilo v Prognostickém ústavu. Vzniklo Sdružení stávkových výborů, které doslova přes noc převzalo koordinaci mezi stávkovými výbory po celé zemi. Kolem tohoto sdružení se seskupili lidé, kteří dobrovolně bez nároku na odměnu a čas dělali  vše pro zajištění úspěchu stávky. Telefony, letáky, „spanilé jízdy studentů, aktivistů a herců“, to byly prostředky jak k lidem dostat odpověď na jejich nejčastější  dotazy a zároveň obavy: „Můžeme legálně stávkovat, jaká máme oprávnění?“

Na lidi ze Sdružení stávkových výborů bychom neměli zapomenout, pomohli v době, kdy to bylo opravdu třeba. Dovolte mi několik jmen,  doposud oněch bezejmenných hrdinů: I. Pergler z ČKD Elektrotechnika, V. Mega z Metra, M . Borges z Pragotronu, P. Kos z Technometry, M. Kašík z ČKD Polovodiče a I. Pleskot a P. Vacek z Kancelářských strojů. I jejich heslem bylo heslo oněch dní:  “Přestaňme se bát!“