Tedy Nečasovy vlády, za níž se téměř třičtvrtiny Čechů stydí. A stávka? No konečně!

Bylo zjevné, že ačkoli má kabinet a jeho předseda Petr Nečas sice plná ústa dialogu a jednání, šlo o jednostrannou zvukovou kulisu, kdy argumenty sociálních partnerů - odborů (ale i zaměstnavatelů) nebyly vyslyšeny. Pro představu „efektivního“ dialogu stačí sobotní zkušenost odborářů. Ti se dostavili na jednání s vládou, kde je nečekal žádný ministr, ale obálka s modrým pruhem - předběžné opatření k zákazu stávky od Městského soudu v Praze. Dialog jako noha.

Agresivita a xenofobie konzervativního kabinetu vůči jiným argumentům se zvýrazňuje barikádními výkřiky „Vláda neustoupí ani o píď!“, „Budeme vymáhat škody do poslední koruny!“ (Nečas) a samozřejmě obvinění, že jde o politickou stávku (Nečas, Kalousek, Klaus a další). O vyostření situace se stará sama, a to natolik, že se politologové obávají z její strany provokací vůči stávkujícím, aby je zdiskreditovala.

V tom posledním se ovšem vláda tolik nemýlí. Nevím, kdo to tak definoval, ale v moderním pojetí už neexistuje oblast, která by nebyla politikou – ostatně už klasik řekl: „Vyhýbat se politice je také politikou.“ A odborářský protest je samozřejmě součástí politiky.  Co jsou to tzv. reformy, které zasáhnou všechny obyvatele, ale ponesou jejich náklady jen střední a chudé vrstvy obyvatel? To není politika? To nemá zajímat odbory, které reprezentují právě zaměstnance uvedených kategorií? Odbory jednají samozřejmě politicky a nejedná se o nějaký happening.

Jistě. Pravici by se líbilo, kdyby se odbory vrátily do časů přikyvovačů zpevněných norem a rozdávačů bonboniér. Jenže právě asociální kroky konzervativců probudily odbory a jejich obrannou funkci. A to „zdola“, nikoli „shora“ pro „upevnění ega odborových bossů“, jak lživě a urážlivě vláda a její apologeti tvrdí. Maloměšťácké výpady vůči odborům vypovídají spíše o jejich autorech, než o odborech. Maloměšťáci totiž za totáče lezli bolševikovi do zadku, třebaže ho – možná - nemilovali, nyní si oklepávají tu mazlavost z botek a s hlubokou nenávistí hledí na cokoli, co zavání (podle nich komunistickou) levicí. Absolutně nechápou, že tzv. vládní reformy napráskají na holou i jim.

Jen bych připomněl, že proti odborům vždy vystupovaly ty nejhnusnější režimy, vojenské a fašistické diktatury (konzervativní válečnický režim M. Thatcherové nevyjímaje), a mladí lidé by si měli položit otázku proč a zda to bylo ku prospěchu obyvatel.  Jsem totiž hluboce přesvědčen, že mladí lidé v sobě mají opravdový smysl pro spravedlnost, nezkažený dospěláckými kompromisy. Ovšem kromě pravicových svazáků, kteří se rychlokvašeně stali uměleckými milionářskými byznysmany a již v šesti letech věděli, že budou „presidenty“. U nich sociální empatii nečekám.

Pak by si i všimli, že místo jednání a trpělivého dialogu směřujícího ke kompromisu a společenskému konsenzu kabinet včetně prezidenta vyostřují situaci.

"Být vládou a pražským primátorem, tak bych se snažil po celé republice najít autobusy a nahradit jimi ty stávkující a těm říci na shledanou, když nepřijdou do práce," přilil benzín do ohně Klaus, který v roce 1997 coby premiér lehce svižně ustoupil železničářským odborům. Výklad jeho doporučení je jasný – vyhodit z práce a nasadit stávkokazy! Následná Kalouskova brzdná interpretace slov prezidenta musela rozveselit každého: „Nashledanou znamená, že až budou chtít pracovat, takže mohou, nikoli vyhodit z práce.“  Ale dost Kalouskovského žertování.

Vrcholně nebezpečnější pro sociální stát a ničící demokratický systém jsou úděsné vládní přípravy nových zákonů, týkajících se omezení práv odborů (rozuměj občanů!), jejich protestů a možných stávek. Český pravicový tisk dokonce mudruje nad stávkou s lítostí, že toto právo vůbec existuje (tohle by si ve vyspělé části zemí Evropské unie nedovolil, koledoval by si o izolaci a patrně likvidaci), nebo vypouští pindy, že vláda byla zvolena, ale odbory ne. To už potom směřujeme k nějaké formě diktatury. Ve vzduchu pak už lze cítit pach gumových střel a čmoud motorů Pandurů v ulicích českých měst.

Je třeba se podívat do Ústavy a Listiny, když už se Něčas zaklíná zákony. Vládnoucí vrstvě by se samozřejmě líbilo – zvolte nás, a až do dalších voleb nám do toho nekecejte.  Tak demokracie nefunguje. Každá vláda může jít od válu, když se její politika voličům nebude líbit. A to kdykoli!

Požadavkem odborů ale je upravit tzv. reformy tak, aby byly pro většinu obyvatel co nejsnesitelnější a zároveň, aby se náklady na ně spravedlivě rozložily na všechny vrstvy obyvatel (ostatně, položil si někdo otázku velmi jednoduchou: slibuje tato vláda lidem své země lepší život nebo jen dávkovaný sešup k chudobě?). Náhlé nabídky Drábka, že by zohlednili opracovanost lidí v manuálních činnostech pro penze - když to předtím zrušili - a že v roce 2041 nebude prodlužovat věk odchodu do důchodu, je přímo groteskní. To jsou gesta pro naivky, nikoliv pro odbory. Rozhodující je vyvedení peněz ze státního důchodového fondu do soukromých rukou  - toť podstatné! Vždyť šafář financí Kalousek jen zalitoval, že tento druhý pilíř důchodového systému není povinný! Stávka způsobí jen mikroskopické škody v porovnáním s tím, co napáchala a chystá napáchat všeobecně opovrhovaný Nečasův kabinet. Osobně bych se nezlobil za pád tohoto mocenského uskupení. A pokud by to bylo na podzim, jak tuší politolog Zdeněk Zbořil, bylo by to skoro pozdě.

Proto je třeba na stávku odborů hledět jako na jeden z prostředků protestu proti asociální vládě a omezení jejich téměř kriminálních úmyslů. Drtivá většina obyvatel by měla s porozuměním přijmout i dočasné nepohodlí. V tom se ukáže jejich vyspělost.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda
novinář