Přiznávám, že jen málokdy se bylo možné tak dobře pobavit jako v posledních dnech. Ti, co „vědí“, a zároveň "nevědí", podobně jako Vladimír Dlouhý ( kdysi implatnován důvěřivými komunisty do vlády za KSČ, pak ODA, nyní cosi jako emisar banky Goldman Sachs v čemsi podezřelém z lobbismu, co se zkratkou nazývá NERV), který měl a má stále odpovědnost za zhasnutá světla při privatizaci v 90. letech - a měl by tedy chodit v i dańových rájech jen v temném stínu, nyní pod reflektory znovu drze a suverénně lže, až se práší od úst. A radí. Krizi přesouvají na prý přebujelé výdaje veřejných rozpočtů a sociální model v Evropě. Co to proboha je - sociální model v Evropě? Od 19. století jej nechtějí a nejsou ho schopni ani definovat.  Ale jaký jiný sociální model navrhují? O tom ani slovo. Dodejme, že obezřetně. Přesto průměrně vzdělaný člověk může tušit, že se jedná o "modernu"  19. století čínské levné výrobny, střihnuté Indií a možná i nějakým novodobým polorasistickým africkým bantustanem.

Ani slovo o tom, že hypotékární krize ve Spojených státech byla nafouklou a následně splasklou bublinou neslýchané honičky za zisky (ničím nepodloženými) vedoucímu k přímému pádu prolhané banky Lehman Brothers (2008), která se stala právě symbolem krize a přetrvávající recese. A že její prolhanost podporovaly ratingové stvůry jako Standard & Poor's (S&P) svými pozitivními ratingy. Podezření, že ratingy odborníků měnili špičkoví manažeři ve prospěch hypotékárních úvěrů, nevyloučil další z party (Nepleťme si s Party Tea, což je zpátečnické, konzervativní uskupení těmto institucím blízké) těchto globálních výlupků - Moody´s a Fitch deník New York Times. Radši ani nepřipomínají, že po splasknutí IT bubliny v roce 2001 (Enron, kdy padla i auditorská firma Arthur Anderson, která nadsazovala zisky) slibovali tito všichni, že jsou již poučeni a že se to již nebude opakovat. Vlády mnoha států ovšem po desetiletí nařizovaly, aby se banky a investiční fondy při svém rozhodování ratingem řídily.

Pokud má dnes někdo pochybnosti o hnutí rozhořčených Američanů Occupy Wall Street, je třeba připomenout, že jen šéf banky Lehman Brothers Richard Fuld si za osm let v nejvyšší funkci vydělal asi 300 až 500 milionů dolarů a byl nucen vysvětlovat americkým poslancům ve sněmovní komisi chování vedení banky, které vydělávalo astronomické sumy, ačkoli firmu přivedlo k bankrotu. Přes 20 tisíc lidí ztratilo práci, miliony dalších o své investice a statisíce o úspory na důchod.

Ostatní banky zachraňoval, kromě soukromých fúzí, hlavně Barack Obama stamiliardami dolarů. To je ta výdajová rozpínavost státu (nepřipomíná to někomu tu skutečnost, že Miloš Zeman zachránil bankovní sektor v ČR odhadem za nějakých 300 - 400 miliard korun ze státních čili peněz občanů? Dodnes by mu vděčné banky měly tisknout portrét na šeky coby vodotisk, sdělil jeden z bankéřů).

Jakmile teče do bot soukromému sektoru neváhá natáhnou svoji kočičí pracku ku státu a vyděračsky žádat podporu za ztráty vlastními chybami či nenasytností. Připom má plnou - nevím jak jinak to napsat - hubu tvrzení, kterak je každý odpovědný sám za sebe a plantá kecy o rizicích podnikání včetně permanentního ostouzení státu, coby ekonomického a sociálního nezodpovědného a neefektivního činitele.

Roztomile do debaty vstoupil ultrakonzervativní miliardář Steve Forbes, ten Čechům prozradil neoliberální novinku, že pro oživení ekonomiky Západu je nutné snižovat daně a co nejmenší regulace. Navrhuje pustit Řecko k vodě s tím, že Evropská centrální banka by měla koupit dluhopisy Itálie a Španělska. Zábavné. Takže ono je to jak kdy. Jednou jsou výdaje státu (států) příliš velké, jindy jsou zase dobré. To je hodně zkažený kočičkopejskovský dort. A opět zapomínají, že dluhová krize Evropské unie vypukla přenosem bankovní krize z USA a následném běsněním bank, věřitelů a spekulantů s dluhopisy ve spolupráci zkorumpovaných vlád při skvělé a - hlavně výdělečné - asistence globálních ratingových společností.

Stejně tak neříkají proč se k propasti přiblížilo Irsko, země s nízkými daněmi (12,5 %) a chabou téměř neexistující regulací. Tato země přitom čerpá pomoc EU ve výši 85 miliard euro ze záchranného fondu. Pro představu jde o 2.125 bilionu korun, tedy dva státní rozpočty České republiky, které státy EU vynaložily - proč a komu? Odpovědi se kromě všeobecných mlžících blábolů od puncovaných konzervativců nedočkáme.

V jednom se konzervativci shodují. Na jejich umanutosti zlikvidovat sociální stát. Opakuji "jejich" nikoliv objektivní nutnosti. Ovšem po zničení sociálních práv, po snížení daní a regulace, která je beztak slabá natolik, že kdejaký spekulant zacvičí s vládou suverénního státu, bude tedy co? Nevím, jestli obyvatelstvo něco očekává - od politika, který třeba opakovaně (Petr Nečas) vystrčil zadnici na sousedy s negativním prohlášením o přijetí eura (Karel Schwarzenberg), aby následně horoval za záchranu společné měny v EU. Bohnice hadr. Jakmile se ale má pomoci občanům, tak dostanou fleky jako leopard.

Jedinou zcela vyčerpávající odpovědí je, že obecně milovaný nejlepší ministr financí ČR, který prohlásí alibisticky, že jím předložený sněmovnou schvalovaný státní rozpočet je zřejmě vadný („Nyní musíme předložit nějaký rozpočet,“ konstatuje Miroslav Kalousek poměrně cynicky), a bude se muset novelizovat, a stejně tak, že nezaručuje prosperitu ani po uplatnění škrtících, řezacích, ždímacích a dalších asociálních opatření pro obecný lid s výjimkou elity. Čili jinými slovy slibuje pro značnou část obyvatel sociální škarpu. A ochromující děs pro ty občany, kteří budou balancovat na okraji toho rygolu. Kalousek pak už možná bude i něco vědět.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda
novinář