Vlna stávkových hnutí v Evropě proti škrtům a utahování opasků normálním pracujícím nabývá na intenzitě, přesto se vlády Španělska, Francie, Portugalska či Řecka zaklínají, že neustoupí. Podobně se vyslovil i premiér Nečas. Vypadá to, že se v Evropě zformovala jakási nová Svatá aliance – jako po hrozbě revolučních a následně vojenských výpadů Napoleona. Tentokrát jsou to arogantní vlády jakési panské aliance.

Když spojení odboráři zabouřili 21. září v Praze, některá sdělovadla následně hodnotila prohlášení Jaromíra Drábka, že ustoupí od likvidace tarifních platů, jako ústupek odborům. Následně jsem v komentáři poznamenal, že to tak nevidím a brzdil nadšení odborů a jejich sympatizantů. Že pokud bude chtít ministr Drábek, tak je změní třeba příští rok. Ukázalo se, že kosmetické změny v Zákoníku práce fakticky naplňují nejčernější obavy lidí práce, že nepůjde jen o desetiprocentní snížení platů, ale přeoráním tarifů patrně o mnohem více. Což ostatně byl také důvod, proč se na 40 tisíc lidí vydalo na protest Prahou.

Stejně tak platí, že odboráři začínají chápat falešnou a lživou politiku pravicové vlády. „Chceme o změnách jednat,“ neustále melduje premiér a nic se přitom na stanovisku v jednání nemění. To je dialog, jako když se ultimativně předloží kapitulace a může se jen jednat o tom, zda budou mít zajatci teplou nebo studenou stravu. Co jiného asi zplodí porada ekonomických ministrů, jestliže premiér dal najevo neústupnost? Žádné kompromisy. České odbory jsou oprávněně zděšeny, neboť jejich zkušenosti s vyjednáváním o kolektivních smlouvách a platech se zaměstnavateli kompromisem obvykle končily. Zděšeni by měli být i občané.

Také lze zřetelně slyšet, že se vládě daří odboráře přesvědčit o „nevyhnutelném“, tedy že jim sebere deset procent z platu. Nakonec to částečně přiznává i šéf ČMKOS Jaroslav Zavadil. Jiní jsou – zdravotníci, školské odbory a s podporou policistů a hasičů (ti stávkovat nemohou) – ochotni do stávky jít.

Zavadil nepřímo naráží na skutečnost, že chladne protest proti snižování platů o deset procent. Na místě je pak otázka, zda se zaměstnanci a odbory vzchopí ke stávce za poněkud sofistikovaněji a ne tak přímočarou snahou mnohým (ne všem) sebrat další peníze. Přitom nikdo není schopen kvantifikovat o kolik peněz jde. Každá profese má tabulky jinak nastaveny. Jednu jistotu však státní zaměstnanci mají. Půjde o více než deset procent dolů! Zatímco nejbohatším se naopak ještě na hromadu přihodí! Lidé by se také měli trochu zamyslet nad polemikou o oněch deseti procentech – nejedná se jen o úředníky. Chtěl bych vidět někoho, kdo se snížením platů souhlasí a řekně to do očí hasičům.

Vyhlášení stávkové pohotovosti je momentálně jedinou možností odborů dát najevo svůj odpor. Voličům tak dávají šanci, které se vláda bojí jako čert kříže. Občané si totiž mohou rozmyslet, komu dají důvěru v nadcházejících komunálních a senátních volbách. Už dávno nejde jen o lavičky v parku, ale také o to jak se budou obce chovat k sociálně slabším a u senátorů je zřejmé, že změnit pozici levice v horní komoře může pravici značně, byť ne úplně, zkomplikovat cestu asociálním zákonům. Prostoupit sociální odpor s politickým je nejčernější můrou pravice. Ta se pak dokonce neštítí i zavrhnout demokracii.

Zaměstnanci, odbory a občané si musí rozmyslet, zda své protesty povedou až do střetu v podobě generální stávky. Dějiny ukazují, že k vítězství to vést nemusí. Na druhé straně stejně ukazují, že nejedna vláda se otřásla pod takovým tlakem a nejedna i padla. České odbory na takovou situaci a střety jako v Západní Evropě zvyklé nejsou. Ovšem ani žádná česká vláda. Nicméně stále platí: Ti dole se musí na to připravit. Panská aliance už připravena je.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda