Nedávno opětovně sestavená komise k důchodové reformě Vladimíra Bezděka pak vyděsila populaci, že pokud se nic nezmění, budou od roku 2050 schodky na penzijním účtu dosahovat 120 miliard korun ročně.To by postihlo zejména dnešní 20ti, 30tileté a částečně i 40tileté občany. Ne všichni s tímto strašákem souhlasí. A také jde o to, zda a jak se změny promítnou u většiny obyvatel.

V podstatě jsou dvě cesty, jimiž se lze vydat. Buď se bude jen pozvolna měnit současný systém průběžných „státních“ důchodů. Zvyšováním věku odchodů do penze, prodlužováním pojistné doby, doplněním důchodového účtu z dalších daní státu. Později zvýšením odvodů na důchodový účet. To vše doplněno posíleným dobrovolým penzijním připojištěním. Tento směr prosazují sociální demokraté a komunisté.

Nebo se část procent z povinných odvodů na státní důchodový účet přesune na soukromé kapitálové spoření. Klíčovou roli druhého pilíře by tedy hrály penzijní fondy a vyvedení části peněz ze státního pilíře do soukromých fondů (opt-out). Za tímto návrhem si stojí především občanští demokraté.

Oba návrhy penzijní budoucnosti mají samozřejmě určitou variabilitu, v některých bodech by se dokonce mohly prolínat.

Současnou roli penzijních fondů nelze přeceńovat. Aby dnešní důchodce s průměrem 10.000 korun dostal ještě k tomu doživotní rentu z penzijního fondu ve výši 15 %, musel by měsíčně ukládat od roku 1995 do letošního roku, kdy se by stal starobním důchodcem, měsíčně nejméně 3 300 korun! Nikoliv 400-500 korun, které od účastníků dobrovolného spoření pojišťovny nyní v průměru vybírají. Takto nízká úložka se nevyplatí ani dlouhodobě v řádu 30 let. Ovšem, aby si lidé šetřili od mládí 4 tisíce měsíčně je nad finanční možnosti drtivé většiny rodin (tedy aspoň nejméně 8 tisíc za dvojici a pak více i za potomka).

Významným příspěvkem k státnímu důchodu má toto spoření pouze za podmínky, že více bude přispívat stát, dále zaměstnavatelé a v neposlední řadě i sami zaměstnanci. Hůře z toho ovšem vycházejí OSVČ. Nicméně je třeba počítat i s tím, že státní pilíř bude vůči průměrným mzdám klesat.

Přesto se osobně přikláním k prvnímu, řekněme evolučnímu procesu. Problém druhé varianty tkví totiž v samotných penzijních fondech. Pokud by se změnila současné pravidla, jak navrhuje ODS, akcionáři by již neručili za peníze vkladatelů. Navíc by mohli hrát s klientskými penězi zdaleka volněji na burzách. Zatímco akcionáři by stále pobírali zisk „za správu“ (v třeba i pevně stanovených procentech, mluví se nejčastěji o 2 až 5 %), šetřílkové by v době krize mohli přijít i o mnohaleté úspory bez náhrady.  

Druhým rizikem tohoto návrhu je, že efekt není příliš vysoký – v případě, že se pomocí opt-outu převede jen 2 až 4 procenta ze státních odvodů vám potvrdí každý manažer takového fondu. Co ale popírají, je, že naopak roste prudce riziko pro vyplácení státních důchodů – těm následně hrozí propad v desítkách miliard korun  ročně. Určitě neměl Vladmír Bezděk na mysli, že se něco musí změnit zrovna tímto směrem, když prorokoval gigantické schodky důchodového účtu. Jen zcela omezený typ chladného počtáře či lobbisty může něco takového vnucovat obyvatelstvu, v němž dvě třetiny pobírá 65 procent průměrné mzdy.

Podezření levice, že se tak směřuje k plíživé privatizaci důchodů, se není co divit. Důsledkem by mohl být zcela rozvrácený státní systém penzí a naopak posílení soukromého spoření. To se jeví jako nepřijatelné riziko.