Nejzásadnějším měřítkem a hodnotou  moderní společnosti  a životní úrovně lidského společenství je energie, respektive její dostupnost a cena. Bez  energie by během několika týdnů zavládl na celé naší planetě středověk a to bez ohledu na stávající vyspělost daných států.

Energetická krize, která se  již dnes projevuje  v důsledku stále se zmenšujících zásob  nedostatku   fosilních paliv, je proto důvodem k přehodnocení energetických strategií a koncepcí, které dnes stojí na zastaralých a neefektivních základech.

Neméně závažným důvodem pro stanovení nových energetických priorit a cílů jsou i dopady globálního oteplování, zejména pak pro život  nebezpečně vysoká produkce skleníkových plynů.

Z dnešního pohledu již není možné pouze diskutovat o využívání obnovitelných zdrojů energie, a o bezpečí a nebezpečí jaderných  elektráren. Dnes je již bezpodmínečně nutné  plnit jednotlivé etapy energetických koncepcí, které reflektují moderní technologické postupy a potřeby celého moderního světa a zajistit potřebné dodávky energie.

Bohužel státní energetická koncepce do roku 2050 vůbec nepočítá ani s vývojem a výzkumem nových technologií a tedy s patřičnými investicemi, ale ani s opatřeními, která by zajistila výrazné snižování celkové spotřeby energie.

Jedním z hlavních pilířů energetické koncepce, která byla schválena za vlády ČSSD, a kterou Topolánkova vláda absolutně nerespektuje, se opírala právě o dosažení úspor a s postupným začleňováním nových technologií, které jsou výkonnější, ale energeticky méně náročné.

Zatímco celá EU si v energeticko klimatickém balíčku stanovila závazek snížit do roku 2020 spotřebu energie o 20 %, návrh státní energetické koncepce  tento cíl neplní. ČR přitom patří v EU ke státům s nejvyšší energetickou náročností.

V rámci udržení energetické soběstačnosti našeho státu se rovněž neobejdeme bez jaderné energie. V roce 2006 bylo v jaderných elektrárnách vyrobeno 31 % z celkové výroby elektrické energie v ČR (z toho Dukovany 14 TWh a Temelín 12 TWh). Jaderné elektrárny Dukovany a Temelín rovněž významným způsobem redukují potenciální emise skleníkových plynů v ČR.

Vzhledem k platným uzemním limitům těžby hnědého uhlí a pomalému využívání potenciálu obnovitelných zdrojů energie, není ČR kolem roku 2025 až 2030 schopna zabezpečit soběstačnost ve výrobě elektřiny.  Proto je bezpodmínečně nutné prodloužení životnosti stávajících jaderných elektráren na 60 let a po roce 2010  rozhodnout o výstavbě dalších dvou jaderných bloků.  

V našich podmínkách není možné zajistit výrobu energie z obnovitelných zdrojů a atomová energie představuje doposud nejčistší a nejefektivnější formu výroby elektrické energie. Na tom nic nemění fakt, že s výrobou atomové energie jsou spojena jistá rizika. I zde se aplikují nové technologie a i zde je snaha o maximální a bezpečné využití jaderného paliva.   

Éra hnědouhelných elektráren, chrlících tuny popílku a CO2 se již pomalu stává minulostí. Ovšem připravenost našeho státu pro budoucí zajištění kvalitní, čisté a levné energie je  na velice zoufalé úrovni.  Výroba elektrické energie z obnovitelných zdrojů se rozjíždí velice pomalu a skoro se zdá, že ministerstvo životního prostředí o tento druh energie ani vlastně nemá zájem.   

Dnes je také zřejmé, že  technická revoluce v oblasti vědy a výzkumu nových technologií je  řešením ekonomické krize. Aplikace nových technologií může být impulsem pro průmyslovou produkci a  zároveň dojde k zajištění budoucí efektivní výroby potřebné energie.

Doposud nepříliš státem podporovaná věda a výzkum se mohou stát hlavními pilíři nové energetické a ekonomické éry. Záměrně používám termínu „mohou“, neboť liknavost a váhavost nás  naopak mohou uvrhnout o několik století dozadu k čemuž v rámci vládní energetické koncepce máme bohužel rozhodně blíže, než k moderní a soběstačné, ekonomické a energetické budoucnosti.