Hřebečkova slova navíc překvapila - během kampaně se totiž zastal herce Martina Dejdara, který kvůli podpoře Zemana málem přišel o budoucí herecké příležitosti.

Ale k meritu věci: Vláda šetří na nejslabších a ještě má troufalost vydávat to za „rozpočtovou odpovědnost“. Šetří „drobné“ na seniorech, rodinách s dětmi, lidech s handicapem, za předražené zakázky přitom ale ročně vyletí až 120 miliard. Kde byl Jan Hřebejk a další zástupci umělecké obce, když se konaly demonstrace proti sociálním škrtům, když byli v ulicích nuceni protestovat i staří lidé či lidé se zdravotním postižením? Proč režiséři a další nezvedali hlas tehdy, ale proč ho zvedají dnes, když urážejí část společnosti, kterou by zřejmě nejraději vyhodili na mráz?

A proč vlastně volba dopadla tak, jak dopadla? Napadlo vůbec Hřebejka a další, že to prostě byl sociální konflikt, že právo na důstojný život má každý člověk, nejen ti, kteří mají víc štěstí nebo talentu? Že lidé nevolí jen kvůli přimalovanému pankáčskému číru (které prostě chtě-nechtě voní po establishmentu) nebo podle toho, co je jim některými médii vnucováno jako slušné, ale také srovnávají, jak žili „za Zemana“ a jak „za Schwarzenberga“? Jistě, z dálky je každá louka zelená, pravdou ale zůstává, že přes mnohé neduhy tehdy nebylo nuceno 120 tisíc lidí  vyjít na náměstí hájit ta nejzákladnější sociální práva.

Část umělecké obce se snažila kandidáty pohádkové rozdělit na Dobro a Zlo, jenže tak to prostě v životě nefunguje. Život tropí hlouposti a jen kladně většinou nikoho nestvoří. Je škoda, že se mnozí intelektuálové (což vůbec nemyslím pejorativně), kterým by slušelo stát na straně slabých, části veřejnosti takto vzdálili. Že Schwarzenbergův tým naprosto opomenul sociální otázku, jakoby byla kdesi na chvostu. Kéž by se dostavila sebereflexe a výsledek volby mnohým otevřel oči v tom, že sociální téma prostě opomíjet nelze, protože zde panuje politika, která sociálně rozděluje. A že politika není jen o slušnosti a hulvátství, ale také o souboji idejí: o levici a pravici.

Zatím to však vypadá, že - až na výjimečné komentáře - vše jede ve starých kolejích. Někteří nehodlají uznat výsledek prezidentské volby a prohlašují, že Zeman „není jejich prezident“. Jiní si ty, kteří volili Zemana, odhlašují z facebookových přátel. Mají na to samozřejmě právo, vysílají tím ale signál, že prostě nehodlají uznat nikoho, jehož zvolení si nepřáli. Je to stejné jako demonstrace v Jihočeském kraji, kde byla radní KSČM Vítězslava Baborová nátlakem a vyhrožováním dohnána brát antidepresiva, nakonec tlak nevydržela a rezignovala. Nedopustila se přitom ničeho jiného, než že její strana uspěla ve svobodné soutěži a vítězná ČSSD s ní uzavřela koaliční smlouvu. Tohle opravdu chceme?

Ano, opakuji, demonstrovat a protestovat může každý člověk proti čemu a komu chce. Když ale vadí pouhá stranická příslušnost, nemá to nic společného s demokratickým smýšlením. Nebylo by bývalo lepší počkat na konkrétní kroky radní? Vždyť proti Nečasově vládě se také nedemonstrovalo jen proto, že vznikla (navzdory tomu, že parlamentní volby 2010 vyhrála ČSSD, které nebyla umožněno ani mít předsedu sněmovny). Demonstrace se začaly konat teprve až proti konkrétním asociálním krokům vlády, která morální legitimitu vládnout ztratila v očích mnohých teprve tehdy, když za svého koaličního partnera prohlásila nikým nevolenou stranu LIDEM. Zeman jistě současnému nátlaku nepodlehne, nerespektování jeho zvolení ale může zapustit bolestivé kořeny dalšího dělení už dnes rozdělených lidí.

Andrea Cerqueirová