Ten ocásek, ať už v podobě KDU-ČSL nebo Úsvitu, dle ctěné libosti, bude stát zpravidla na straně Babišova hnutí, a je jedno zda přímo ve vládě nebo mimo ní. To není tak důležité.

Zajímavé je nyní – během vyjednávání o nové moci ve státě – co se peče a jak to nakonec bude vypadat, až se to vytáhne z politické trouby.

Zatím víme, že se vyjednavači Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše shodli na majetkových přiznáních nejen pro vysoké státní úředníky a politiky. To je bezesporu pozitivní informace, která vytváří jistý pocit spravedlnosti, že ruka státu nemilosrdně dopadne na korupčníky a zloděje velkého formátu. Byl bych však opatrnější a počkal bych si na přesné znění zákona a nakonec i samotné jeho dopady. Nicméně jako prevenci v české celkem tradiční rozkrádačce (odborníci hovoří o minimálních 70 miliardách korun ročně) to lze bodovat kladně.

Druhá zpráva je zneklidňující, že na stole jsou stále otázky daní. Koncept Babiše a lidovců je, že se s nimi hýbat nemá. Podle ANO je třeba nejdříve ucpat díry ve výdajích státu a potom znovu spočítat, jaké jsou nutné efektivně vynaložené erární peníze. A pak lze znovu hovořit o případných změnách daní. Řekněme za dva roky. Do té doby by byly daně zmrazeny.  To zní na první pohled logicky. Dokonce i politolog Oskar Krejčí považuje cenu majetkových přiznání za vyšší déletrvající hodnotu, než jeden z hlavních pilířů programu ČSSD, tedy daně, jejichž změny se pak mohou být po nějaké době přijaty rychle. Dovolím si však s ním v tomto bodě nesouhlasit.

Zamezit rozkrádání a ucpat ony díry státních penězovodů, stejně tak jako zefektivnit výběr dosavadních daní přece není běh na jeden nebo dva legislativní roky! Státní aparát „jede“ v určitých kolejích bez ohledu na zvolenou garnituru a změnit tyto vyšlapané cesty bude neobyčejně obtížné. Ostatně sám Babiš několikrát vyjádřil obavy, jací kostlivci ze skříní jednotlivých ministerstvech ještě vypadnou.

Daně se mohou sice přijmout relativně rychle, ale profesor Krejčí zapomíná, že žijeme v době ekonomické a sociální krize, a vláda, která chce napomoci z této situace vybřednout a změnit neoliberální přístup bývalé vlády a Miroslava Kalouska, který naopak recesi prodlužoval, musí získat nemalé prostředky k obratu. Daňové zákony obvykle platí s ročním zpožděním a odložit je o dva roky by znamenalo, že se de facto ekonomická politika případné vlády ČSSD začne měnit vlastně až koncem jejího volebního období. Tedy pokud je někdo optimista a myslí si, že se dožije čtyř let.

Tady opět nastupuje teze podnikatele a politika Andreje Babiše, že se stát má řídit jako firma. Ovšem mírou efektivnosti podniku nejsou jen úspory ale zejména zisk. Pokud se firma řídí hierarchickými polovojenskými způsoby, o nichž se nediskutuje, tak se vše „zbytečné“ řeže nebo se minimalizuje – to ale mohou být třeba mzdové požadavky, pracovní prostředí, zaměstnanecká práva a nakonec třeba i odbory. A někdy i demokracie.

Je jistě příjemná představa, že nad podivnými majetky visí klacek berňáku. Ale ve státě, kde se přes jeden a půl milionu obyvatel potácí v chudobě a dva miliony se k ní přibližují (jsou zbyteční?), to nestačí. Právě k obratu a posílení úrovně obyvatel, aby byla k životu, by měly sloužit změny v daňové oblasti. Pokud sociální demokraté v tomto bodě ustoupí, tak bude jejich vláda celkem zbytečná.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda