Svátek má: Nataša

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Za Janem Štěpánkem

V minulých dnech jsem se ze smutečního oznámení poslaného s měsíčním zpožděním ze Švýcarska dověděl o úmrtí mého přítele Jana Štěpánka.


Kdybych pečlivěji sledoval informační servery, Britské listy přinesly zprávu o jeho smrti dne 6. 6. jen se čtyřdenní prodlevou. I přesto mi však byla nabídnuta možnost napsat nekrolog na jeho památku pro čtenáře Prvníchzpráv. Rád se o to pokusím, byť to zkusím trochu jiným způsobem než autor textu z BL Pavel Holba. Jan Štěpánek si to zaslouží.

Velká média tuto informaci svým čtenářům nesdělila, i když si nejsem jist, zda se o tom nezmínila některá z televizních stanic. Jendovo jméno nejspíše už pro jejich mladé redaktory a středněstaré šéfredaktory s ohledem na bílá místa z domácí historie v jejich znalostech není nejspíše tak známé, aby mu věnovali pozornost. Ostatně Jendovi se publicita vyhnula asi i z jiných příčin. Nechci zde znovu vypisovat něco z pohnuté historie KANu (Klubu angažovaných nestraníků) a dublovat tímto způsobem už zmíněný nekrolog. Jako autor monografie zaměřené na příčiny Srpna 1968 (viz Operace Srpen 1968, NV 2011) ji ale nemohu zcela opominout.

Čestný a dobrý člověk, jak jsem poznal Jendu v jeho posledních letech, byl v klíčových měsících mezi dubnem a zářím 1968 jeho předsedou. Pomohl mi vyjasnit a doplnit v naší korespondenci, na Skypu i při mé návštěvě v jeho domově v Zeiningen u Basileje, některá fakta o KAN, které se u nás moc neznají.

Doba, kdy slovo KAN patřilo k těm nejznámějším, a brzy potom k těm nejproskribovanějším, byla vlastně krátká. Povídal mi o tom, jak to vše tehdy vzniklo, i když on sám nebyl zakladatelem tohoto hnutí, ani jeho iniciátorem. Náhodou se ale dostal na jednu z prvních schůzí v aule VŠCHT v Praze-Dejvicích, a vystoupil tam v diskusi. Jeho slova zaujala. Tím začal souběh jeho dráhy mladého, velmi nadějného lékaře a politika-amatéra.

Jeho předností byl čistý štít. Také jeho tvář, která vyvolávala důvěru. Do funkce předsedy byl zvolen až poté, co první předseda a zakladatel KANu těžce onemocněl a bylo potřeba mít schopného a aktivního člověka v čele. Vznik KANu byl přitom podnícen jedním z březnových článků v Literárních novinách. Redaktor Kliment v úvodníku (pokud si toto vyprávění dobře pamatuji) v něm apeloval na širší veřejnost, aby se postavila za reformy a začala se angažovat, byť jako bezpartijní, tedy nestraníci. Byl to náhodný impuls, anebo promyšlený kalkul? Těžko říci, ale vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula, bych vsadil na druhou možnost.

Krátce poté Brežněv a spol. v Drážďanech na zasedání poradního výboru Varšavské smlouvy 23. 3. 1968 nečekaně zaútočili na čsl. delegaci (vedle Dubčeka a Černíka tam byl i Biĺak a Kolder, tedy ti nejskalnější ze skalních). Byli tím všichni šokováni, když se dozvěděli, že v Československu zuří kontrarevoluce. I pro skaláky to bylo velmi nečekané. Stačí nahlédnout do Biĺakových pamětí. Nikdo z nich neměl o něčem takovém ani tušení. Na Ulbrichta a Gomulku, kteří byli nejagresivnější, jen zírali. Doma se o jednání v Drážďanech nesmělo mluvit. Dubček to vše považoval za omyl a vynutil si slib, že se o tom nebude doma hovořit.

V té době byl leckdo překvapen, když se do sekretariátu a do politbyra KSČ již v dubnu dostali lidé, kteří do té doby byli známí jako největší konzervativci a bývalé opory již bývalého prvního tajemníka a presidenta Novotného. Ještě podivnější bylo, že oba začali hrát role předních představitelů reformistů. Mluvím o F. Kriegelovi a Z. Mlynářovi. Oba se brzy stali nejdoddanějšími stoupenci Pražského jara, i když Dubčeka samotného dvakrát nemuseli. Právě tito dva byli také pro Jana Štěpánka partnery při jednání o vstupu KAN do Národní fronty.

Tehdy dostal Jenda tvrdou školu o tom, jak se dělá reformní politika. Popisuje to v příloze k mé další knize (Operace Listopad 1989, vyd. 2012 v Našem vojsku) v souboru dokumentů. Oba bývalí novotnovci, kteří v létě 1968 dělali úspěšnou kariéru (Kriegel se stal členem politbyra již v dubnu, Mlynář koncem srpna) však hájili jiné zájmy. U Mlynáře se mělo později ukázat, že šlo o zvlášť významného sovětského agenta (snad řízeného přímo Andropovem), u Kriegela to bylo ještě složitější. Z osudů obou se ale měly stát mýty. Jeden k tomu přispěl svojí knihou Mráz přichází z Kremlu, ten druhý tím, že údajně odmítl při jednáních v Kremlu podepsat moskevské protokoly. Těžko je mohl podepsat, když jej do Kremlu odmítli pustit jako izraelského agenta. Oba však spolupracovali na tom, aby Jan Štěpánek jako představitel KANu neuspěl s žádostí o přijetí této organizace, která nesměla mít ani poštovní schránku, ani jiné zázemí pro svoji činnost do Národní fronty. Tedy do politického systému tehdejšího Československa.

Použili přitom různých podtrhů a vyhrůžek, o kterých Jenda psal nejen v mé knize, ale i v řadě článků a referátů věnovaných tomuto problému. KAN byl pro ně něco jako ROZBUŠKA, která ale NESMĚLA VYBOUCHNOUT. I laik však věděl, že pro naprostou většinu Čechů i Slováků bylo naprosto nepřijatelné vstoupit do Strany s její hrůznou a krvavou historií. Lidé by ale byli ochotni vstoupit do hnutí, které bylo pro ně jako nestraníky akceptovatelné a mohli se v jeho rámci nejen sdružovat, ale i spolupracovat na změně systému.

Ke změně ovšem došlo 21. srpna, když sovětské tanky obsadily centra čsl. měst. Druhý den se Brežněv dověděl od kolegy z politbyra, který jako „reichsprotektor“ měl dozorovat vývoj situace (Mazurov, s krycím jménem generál Trofimov), že to byla past nastražená sovětskými maršály podporovanými kágébáky.

Jan Štěpánek, povoláním lékař, se tehdy se svojí ženou a malým synem stal nanejvýše hledaným úhlavním kontrarevolucionářem. KANu byla věnována pozornost i v moskevských protokolech a také v Bílé knize psané pozdějším duchovním otcem perestrojky A. Jakovlevem. Byl následně okamžitě zakázán i jako spolek. Ještě v letech normalizace se lidé v dotaznících používaných při přijetí do zaměstnání setkávali s rubrikou založenou na otázce „byl jste členem K 231 nebo KAN?“ (podobně jako starší generace s otázkou týkající se členství v Kuratoriu či ve Vlajce).

Jenda byl jedním z těch opravdových emigrantů, kterým zde hrozilo nebezpečí, i když to byl člověk nanejvýše mírumilovný a také pravdymilovný. Švýcarsko tehdy otevřelo pro lidi jako on své hranice a Československo přišlo o dobrého člověka a kvalitního odborníka. Velké emigrační vlny z r. 1968-9 pokračovaly v tradici pobělohorského a poúnorového vývoje. Doma byli po Listopadu uvítáni od nové elity vlivu jen lidé jako Kožený a šlechtičtí restituenti. To je další typický znak našich dějin – slušní a důvěryhodní lidé nejsou ceněni. Co kdyby se z nich stali úspěšní politici? A konkurenti?

Věnováno památce Jendy Štěpánka a také 45. výročí Srpna 1968

Vladimír Čermák



Kde jsou dnes  ti lidé zvláštního ražení?

Kde jsou dnes ti lidé zvláštního ražení?

Vladimír Čermák 

25. listopadu 2019
Tvrzení o komunistech alias bolševicích jako o lidech zvláštního ražení - lepších než jsou ti ostatní - má svoji historii. Patří k ní i rozlišování členů strany na tzv. kované a na ty ostatní. Kde ale tito nadlidé dnes jsou,...

In memoriam J. Stráský

In memoriam J. Stráský

Vladimír Čermák 

9. listopadu 2019
Článků věnovaných J. Stráskému od různých novinářů i politiků bylo v uplynulých dnech zveřejněno už více.

Evropské dějiny a české dějepisectví

Evropské dějiny a české dějepisectví

Vladimír Čermák 

4. března 2019
Jsou odborné knihy, které i laikům stojí za to si přečíst. Jsou ale knihy, které nejsou užitečné ani pro ně, ani pro odborníky.

Zemanův konec?

Zemanův konec?

Vladimír Čermák 

23. listopadu 2014
Než začnu psát o Zemanovi, budu trochu osobní, abych vysvětlil, proč právě o něm dnes píšu. Zabývám se dlouho a dost často minulostí. Nebývá pro mne snadné vysvětlit ve svém okolí lidem, proč zrovna to považuji...

Založme Řád vítězného Listopadu

Založme Řád vítězného Listopadu

Vladimír Čermák 

16. listopadu 2014
Zase jednou po dlouhé době jsem si v sobotu koupil všechny tiskoviny, které jsem si dříve běžně kupoval.

Kulaté výročí aneb o Listopadu 1989, ÚSTRu a dalších

Kulaté výročí aneb o Listopadu 1989, ÚSTRu a dalších

Vladimír Čermák 

7. listopadu 2014
Byl jsem požádán, abych se vyjádřil ke kulatému výročí Listopadu 1989. Něco takového mne vždy osloví. Našinec má pocit, že o jeho názor někdo stojí. Je to dobrý, i když asi mylný pocit.

Nejčtenější

Senát (horní komoru Parlamentu ČR) byste:

Zachovali
transparent.gif transparent.gif
13%
Zrušili
transparent.gif transparent.gif
71%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
16%