Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Vulgární projevy dospělých mají vážné negativní důsledky na sportování dětí

Viděli jste jste v posledních letech nějaké fotbalové, hokejové, basketbalové, tenisové či jiné sportovní utkání dětí?

Neslyšeli jste tam žádná sprostá slova prošpikovaná vulgárními urážkami a při vzpomínce na tuto událost máte jen příjemné pocity? Tak to jste měli štěstí a byli jste svědky výjimky, potvrzující pravidlo!

„Normální“ situace totiž vypadá, bohužel, úplně jinak: Trenéři pokřikují na své svěřence pokyny plné sprostých slov a někteří z nich se snad i domnívají, že právě vulgární urážky jsou pro mladé a radostného pohybu chtivé dětské duše tou nejlepší motivací. „Skvělou sportovní atmosféru“ často dokreslují rodiče, kteří tomu či onomu sportu rozumí samozřejmě nejlépe, a nešetří peprnými slovy nejen na adresu svých dětí, ale rádi jimi častují také další děti a nejraději ovšem rozhodčí. Věřte, nevěřte, taková je realita.

V našem Sdružení sportovních svazů České republiky se dlouhodobě zabýváme sportováním dětí a mládeže. Jsme sice rádi, že v našich členských svazech sportujících dětí, na rozdíl od jiných spolků, neubývá, ale přesto jsme oprávněně znepokojeni obecným trendem snižujícího se zájmu dětí o sportovní a pohybové aktivity.

Rozhodli jsme se proto, že se „zeptáme“ dětí, které sportují, co se jim při sportování líbí a nelíbí. Zadali a realizovali jsme průzkum, zaměřený na objasnění a pochopení skutečností, pocitů a nálad, které ovlivňují postoje mladých lidí ve věku 13-14 let ke sportu a sportovnímu prostředí. Použitá metoda „fokus group“ přinesla zajímavé výsledky.

Ptáte se, co je dětem při jejich sportování nepříjemné, co jim nejvíc vadí a kvůli čemu velmi často ztrácejí o sport zájem? Ano, tušíte správně, jsou to verbální vulgarismy a celková toxicita při závodech a soutěžích, a to zejména ze strany rodičů, ale často i trenérů. Vedle soutěží šlo ale i o projevy trenérů při trénincích, komunikaci s rodiči při rozhovorech o jejich sportování, ale také o atmosféru při hodinách tělesné výchovy ve školách. Mladí respondenti hodnotili negativně zejména bezdůvodné řvaní, psychické shazování a zbytečné, nepříjemné poznámky směřující na ně od těchto skupin dospělých.

Snad se mnou budete souhlasit, že ve sportu by měl být kladen důraz na fair play, zdravou soutěživost a respekt. Bohužel se ale stále častěji a zejména při sportování dětí, setkáváme s případy vulgarity a křiku ze strany rodičů, trenérů a dalších dospělých. Tyto negativní projevy mají vážné důsledky jak pro samotné děti, tak i pro celkovou atmosféru sportovního prostředí.

Děti se při sportu učí nejenom pravidla, technické a taktické dovednosti daného druhu, ale sport by jim měl pomáhat i při pozitivní socializaci, učit je využívat či kontrolovat emoce a fair play chování. Když jsou ale opakovaně svědky vulgarit a agresivního chování ze strany dospělých, může to jejich vztah ke sportu ovlivnit negativně.

Poznatky z průzkumu provedeného Sdružením sportovních svazů se shodují s výsledky některých zahraničních výzkumů a studií zaměřených na problém vulgarit a urážek při sportování mladých lidí.

Studie publikovaná v časopise Journal of Sport and Exercise Psychology v roce 2018 zkoumala vliv rodičovského chování na sportovní výkon dětí. Výsledky naznačily, že negativní rodičovské chování, včetně vulgarity a křiku, mělo nepříznivý vliv na výkonnost a zážitek dětí ze sportování.

Výzkumný tým z Ohio State University provedl studii, která byla zveřejněna v časopise Pediatrics v roce 2019. Tato studie se zaměřila na vztah mezi agresivním chováním rodičů během mládežnických sportovních utkání a důsledky pro děti. Ukázalo se, že děti, které byly vystaveny vulgárnímu chování rodičů, měly zvýšené riziko výskytu úzkosti, deprese a chování spojeného s agresivitou.

V roce 2020 byla publikována studie v časopise Sport, Exercise, and Performance Psychology, která se zabývala vlivem negativního chování trenérů na děti ve sportu. Studie ukázala, že děti, které byly svědky vulgarity a agresivního chování svých trenérů, vykazovaly nižší úroveň sebeúcty, sníženou motivaci a menší radost ze sportování.

Většinově se jistě shodneme, že sportovní prostředí by mělo být nejen plné odbornosti, ale také respektu, čestnosti, empatie a přátelské atmosféry. Jen tak může docházet ke zdravému fyzickému i psychickému rozvoji sportujících dětí. Na jaké oblasti se ale při vytváření takto ideálního prostředí zaměřit? Zahraniční zdroje uvádějí např.:

investice do osvěty a vzdělávacích programů pro rodiče, trenéry i diváky;

tvorba a důsledné dodržování „kodexů chování“ ( i za cenu přísných sankcí);

změna sportovní kultury, vytváření respektujícího prostředí nejen ve sportovních klubech, ale také ve veřejném mínění;

podporovat rodiče i trenéry v úsilí lépe porozumět potřebám a psychice dětí;

informační á mediální kampaně zaměřené na respekt a fair play, využití pozitivních příkladů známých sportovních osobností;

intenzivnější spolupráce mezi školami, rodiči, sportovními kluby;

do konstruktivního dialogu o negativním vlivu vulgárního chování ve sportu na harmonický rozvoj mladé generace zapojit média, vzdělávací instituce apod.

Pro sportující děti jsou vulgarity, urážky, bezdůvodný křik či zesměšňování zásadním problémem, který může velmi negativně ovlivňovat vztah dětí nejen k organizovanému sportu, ale ve svých důsledcích ke všem pohybovým aktivitám obecně. Jejich odstranění vyžaduje dlouhodobý, komplexní a multidimenzionální přístup. Hlavní ale je, že musíme chtít!

My, dospělí, občas podléháme falešnému dojmu, že všemu rozumíme nejlépe a že proto i nejlíp víme, jak působit na naše děti, a nechceme si nechat od nikoho radit. Všichni jsme však omylní a není ostuda se mladých lidí občas v pravé chvíli zeptat na jejich postoje a pocity k vybraným věcem a problémům. Když pak názory dětí či dospívajících nebudeme brát na lehkou váhu, ale naopak se nad nimi zamyslíme a podle uvážení upravíme vlastní názory a chování, můžeme pozitivně přispět k jejich harmonickému rozvoji. A ten přece všichni chceme…, tedy, alespoň to říkáme. Tak pojďme méně mluvit a začněme věci měnit. Kde a jak začít? Samozřejmě každý sám u sebe!

Zdeněk Ertl