„ My, lidovci, rozbijeme každou koaliční vládu, do které vstoupíme“, hřímal onen zákonodárce z parlamentní tribuny a měl pravdu.

S opětovným vstupem KDU-ČSL, jako by se historie opakovala. „Můžeme být ve vládě, ale ne za každou cenu. A musíme tam mít důstojnou roli,“ řekl Právu současný předseda KDU-ČSL a v USA právě proškolený Pavel Bělobrádek. A to i přesto, že dosavadní koaliční jednání se vedla hlavně o politickém programu. Ten si šéf lidovců naopak pochvaluje. „Odborné týmy odvedly dobrou práci a ve smlouvě jsou zapracované naše zásadní priority. Myslím, že je to  kompromis a je to uspokojivé,“ poznamenal.

Zdá se tedy, že lidovcům, tak jako už mnohokrát v minulosti nejde ani tak o program vlády, ale o křesla, kterými podmiňují svou účast ve vznikající koaliční vládě. Opět se uchylují k pro ně tolik typickému vydírání. „Buď to bude po našem, nebo ve vládě nemusíme být,“ už zase vzkazují svým potenciálním politickým partnerům, a to stejně jako v minulosti navzdory tomu, že jim voliči jejich místo na politickém kolbišti jasně vymezili a jsou tak díky počtu poslaneckých mandátů výrazně nejslabší stranou možné vládní koalice.

Ale to, co platilo v dobách Klausovy menšinové vlády v letech 1996-97, kterou zástupci KDU-ČSL nejprve rozbili a poté pohřbili, nebo v dobách Špidlovy, Grossovy a Paroubkovy „stojedničkové“ vlády v letech 2002-2006, kterou neustálými hrozbami odchodu z vlády a podmínkami, které si kladli mimo jiné i v personální oblasti, de facto do značné míry paralyzovali, je dnes poněkud jiná situace.

Strany budoucí vládní koalice ČSSD a ANO sice lidovcům ustoupily v případě obsazení míst místopředsedů ve Sněmovně, které získali nad rámec zásad poměrného zastoupení, jež jsou v demokratických parlamentech všude na světě nepřekročitelnou hranicí. Nikde ale není psáno, že se nechají svým koaličním pidipartnerem tlačit do kouta v požadavcích na počet a druh resortů, které by měla KDU-ČSL obsadit.

V dnešní povolební konstelaci totiž lidovci nejsou jedinou možnou nevěstou a budou-li vydírat, vyhrožovat, vymáhat si další či jiná křesla a trucovat, může se stát, že zůstanou mimo vládní koalici, protože jsou nahraditelní. Zejména poté, co jak Úsvit Tomia Okamury, tak zástupci KSČM v podstatě prohlásili, že navrhovaný koaliční program se s tím jejich volebním shoduje až z 90% a je zřejmé, že v řadě případů by mohli velmi pravděpodobně svými hlasy vládní koalici podpořit.

Ukazuje se, že podporu by mohla ve sněmovně získat i menšinová vláda, složená pouze ze zástupců ČSSD a ANO a mohla by tak mít i poměrně pohodlnou většinu pro prosazení velké části koaličního programu.

Jde tedy o to, zda lidovci nucený čtyřletý pobyt v politickém suterénu pochopili jako příležitost k sebereflexi svých dosavadních politických postojů, které z nich vždy dělaly velmi složitého a nepříliš seriózního koaličního partnera, jemuž zpravidla nešlo o volební program, o jeho naplňování, o službu voličům, občanům ČR i samotné ČR, ale vždy jen o ta plyšová sedátka, která tak milují.

Michal Kraus