A nesnaží se hledat kličky, jak ji obejít, nota bene, jsou – li jejich pohnutky vedeny toliko osobními sympatiemi či antipatiemi k tomu či onomu.

Ústava České republiky upravuje problematiku jmenování premiéra a vlády ve druhém odstavci článku 68, který říká: „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů".

Je tedy navýsost zřejmé, že sestavování vlády je věcí, kterou má na starosti premiér. Premiér svou vládu představuje v parlamentu, kde usiluje o vyslovení důvěry, premiér je za vládu plně zodpovědný.

V systému parlamentní demokracie je vláda premiérova, nikoli prezidentova a vrcholným orgánem výkonné moci je v České republice vláda, nikoliv prezident. Všichni ústavní právníci a skuteční odborníci na ústavní právo jsou zajedno: „prezident by měl respektovat téměř bez výhrad jakýkoliv návrh, který mu dá ten, koho jmenuje předsedou vlády. Prezident nemůže suplovat vládu, která je opřena o většinu v parlamentu, protože by tím de facto negoval výsledky voleb."

Skutečnost, že prezident Zeman připustil, že hodlá kádrovat návrhy na ministry, které mu předloží předpokládaný designovaný předseda vlády Bohuslav Sobotka, bez ohledu na text ústavy, je přinejmenším zarážející.

Fakt, že se Miloš Zeman hodlá opírat o komentář k ústavě, jehož autorem je jeden odborník na ústavní právo (Dušan Hendrych) a jeden notář (Cyril Svoboda) -  (viz např. Vladimír Balaš, Parlamentní listy, 6. 12. 2013) je stejně komický, jako když před lety Vlastimil Tlustý, co by kandidát na ministra financí, zdůvodňoval potřebu snižování daní tzv. Lafferovou křivkou. Teorií, kterou většina světových odborníků – ekonomů odsoudila jako okrajovou, v praxi neprokázanou pavědeckou teorii, která vykazovala určitou dílčí závislost toliko v případě, kdy daň přesahovala úroveň 70%. Tedy výši, ke které se Česká republika v době, kdy se Vlastimil Tlustý probíjel na post ministra financí, nepřibližovala ani náhodou.

Přitom i podle profesora ústavního práva Václava Pavlíčka však ani Hendrych se Svobodou ve své práci neuváděli, že prezident může zcela běžně odmítnout jmenovat ministry. Pavlíček mimo jiné řekl:„Vždy to bylo chápáno jako zcela mimořádný prostředek, a ne aby se to týkalo většího počtu ministrů nebo osobních výhrad. Musely to být výhrady objektivně dané."

Další všeobecně uznávaný odborník na ústavní právo Jan Kudrna uvádí, že prezident musí buď premiérovu návrhu na ministry vyhovět, anebo si musí vybrat jiného kandidáta na premiéra. Výjimkou z tohoto pravidla by podle Kudrny byly pouze případy, kdy by jmenováním konkrétního kandidáta došlo k porušení ústavnosti nebo zákona.

Z blízkého Zemanova okolí prosakují informace, že by Zeman mohl odmítnout jmenovat ministrem místopředsedu ČSSD Lubomíra Zaorálka či poslance Jana Mládka. Jejich „proviněním“ je to, že figurují na Tvrdíkově kontroverzním a z velké části virtuálním seznamu 27 „zrádců“, členů ČSSD, kteří v roce 2003 údajně nevolili v prezidentských volbách Miloše Zemana.   
 
Mluví se také o dalším sociálním demokratovi, senátorovi Jiřím Dienstbierovi, který stál v letošním roce proti Zemanovi v prvním kole prezidentské volby. Zemana kritizoval a ve druhém kole otevřeně podporoval jeho protikandidáta.

Případné nejmenování této trojice tak nemá žádný racionální základ, nikdo z nich nevytváří pražádné nebezpečí, že by jejich jmenováním do Sobotkovy nové koaliční vlády došlo k porušení ústavy či zákona.

Jedná se o Zemanovy čistě osobní výhrady, o akt pomsty dle pravidla – jak vy mně, tak já vám. Že se jedná o pohnutky, které jsou zcela mimo ústavní pořádek, zcela mimo systém parlamentní demokracie, dokonce zcela mimo jakékoli demokratické konání ve vyspělém evropském státě je více než zřejmé.

Pokud by se Zeman opravdu pokusil na základě svých osobních antipatií zabránit jmenování těchto a případně i dalších Bohuslavem Sobotkou navržených ministrů, zachoval by se jako nesvéprávný starý ješita, který by možná našel jakési uplatnění ve starodávných asijských či arabských sultanátech, nikoli však v Česku 21. století.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Michal Kraus