Události posledního měsíce ukázaly, že to zdánlivě slabší dvojče, českou oficiální žurnalistiku, zachvátila zhoubná snět. V jejím důsledku se virtuální realita našich médií definitivně odloučila od našeho každodenního života a dvojí metr, který stále bezohledněji používají, naši společnost žene do konfliktu stále více nabývajícího generační rozměr.

Je to podmíněno tím, že média  již od prezidentských voleb před dvěma lety oslovují facebookovou generaci, která se nikdy nenaučila diskutovat. Pokud to hodně zjednoduším, drží se následujícího principu: když se mnou někdo v zásadních věcech nesouhlasí, nebavím se s ním a škrtám jej ze seznamu svých přátel na síti. Ve společnosti stejně smýšlejících nezaznívají žádné disharmonické tóny. V konečném stádiu se pak v dříve jednotné zemi objeví dva národy – ten internetový a pak ti ostatní, méně kulturní, jak hezky po Mussolinim opakuje pan místopředseda TOP 09 Gazdík.

A to přináší velmi vážné komplikace pro demokracii, protože těch neosvícených buranů je pořád ještě víc a jejich hlas má stejnou váhu jako hlas každé celebrity (to jsou v internetovém národě tak trochu všichni). Proto facebooková generace uznává jen inteligentní výsledky voleb a proti těm buranským důsledně protestuje. Mimochodem, není to jen náš problém – v ještě vyhrocenější podobě se to projevuje v Rusku. Příslušníci internetového národa si před volbami udělali anketu na síti, zda někdo z nich zná někoho, kdo bude volit Vladimíra Putina. Hledali a nenašli. Tak se ještě před hlasováním rozhodli, že pokud dotyčný vyhraje, bude to podvodem a oni půjdou demonstrovat proti falzifikaci voleb...

Tohle bychom měli mít na paměti až zase uvidíme červené karty, trička, kosočtverce, atp. doprovázené nadávkami a pískotem přerušovaným projevy o délce asi dvaceti slov. Určitě si pak v novinách přečteme, jak tyto spontánní protesty komentoval senátor McCain a deník The Washington Post. Moje generace si nepochybně vzpomene na kremelského šéfideologa Suslova a moskevskou Pravdu, takže snětí zachvácená česká veřejnoprávní média budou i nadále úspěšně narušovat naše spojenecké vazby.

Možná bychom měli velmi nahlas opakovat pro novináře a politiky z jedné nepříliš významné opoziční politické strany (a jejich různobarevné klony odjinud) několik banálních poučení z historie:

• státy nemají přátele, ale jen své zájmy

• i malé státy mohou v rámci svých spojeneckých závazků mít nezávislou zahraniční politiku

Kupodivu existuje rozdíl mezi svéhlavým spojencem a podbízejícím se vazalem – prvému partneři věří, druhému nikoli. Tím pohrdají a považují jej za potenciálního zrádce.

V praktické rovině bych české zahraniční politice doporučil přestat  počítat desetitisíce ruských mužiků na východní Ukrajině a orientovat se na jiné informační zdroje než je SBU (Ukrajinská bezpečnostní služba). Co takhle zkusit zprávy OBSE?

O práci současných českých médií prorocky psal již na počátku padesátých let velký básník František Halas: „Smlčují hlavní, medují vedlejší, tatrmani, tatrmani...“