Zamlčují, že prezident je odpovědný pro velezradu a jiné hrubé porušení ústavy a může být sesazen Ústavním soudem. Odpůrci zdůrazňují, že jsme parlamentní republikou a varují před poloprezidentským systémem. I poloprezidentství je však variantou parlamentní republiky. Z hlediska práva je rozhodující ústavní rozdělení pravomocí, ne politologické škatulky.

Spor o velvyslance je sporem o dodržování ústavy. Ústava dává právo jmenovat velvyslance prezidentu republiky s podpisem předsedy vlády. To, že kandidáty vybírá Ministerstvo zahraničí je dáno zvykem a je věcí ministerstva, aby při výběru postupovalo tak, že získá souhlas toho, kdo má ústavní právo velvyslance jmenovat. Argument, že velvyslanec je zaměstnancem ministerstva a tudíž je ministerstvo určující, je směšný. Zákoník práce nestojí nad ústavou, ale ústava nad zákoníkem práce i nad zákonem o ministerstvech. I prezident Nejvyššího kontrolního úřadu si nemůže vybrat svého viceprezidenta, protože jej jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny, byť viceprezident je funkcionář Nejvyššího kontrolního úřadu. Obdobně si předseda Nejvyššího soudu nemůže vybrat svého místopředsedu, ale jmenuje ho prezident, byť i soudci jsou v pracovním poměru k soudu. Žaloba skupinky senátorů na prezidenta Václava Klause vycházela z toho, že prezident právně odpovídá i za rozhodnutí, které kontrasignoval předseda vlády. Ale nese-li prezident právní odpovědnost za určité rozhodnutí, má svobodu jednání, zda jej učiní či ne. Protože i za jmenování velvyslance může být pohnán před Ústavní soud, logicky chce jmenovat lidi, které považuje za schopné danou funkci zastávat. Ovšem žaloba skupinky senátorů na Václava Klause užila lež, když tvrdila, že Václav Klaus neratifikoval smlouvy, které sjednal nebo sjednání umožnil. Přitom ani jeden z mezinárodních aktů, které uváděla žaloba, Václav Klaus nesjednal a ani k jejich sjednání nedal souhlas. Žaloba obsahující lži je právně nevalná.

Úřad prezidenta je významný a prezident má právo realizovat své pravomoci. Samozřejmě lze na základě doktríny materiálního jádra ústavy, kterou užívala pro zdůvodnění neústavních postupu nacistická právní věda, hájit i neústavní přístup k postavení hlavy státu. Žijeme-li v právním státě, platí, že ústavu nelze ohýbat nerespektováním jejích norem, ale pokud se někomu nelíbí, pak ústavní cesta je její změna ústavním zákonem. Odpůrci významné role prezidenta mají ideál prezidenta jako šedé myši. Ale představitelé státu mají jasně realizovat své názory v rámci ústavních oprávnění.