Tentokrát České republice začal dokonce šéf Amnesty International vyhrožovat soudem, pokud prý nepřestaneme pouze mluvit o inkluzivním vzdělání (jednoduše řečeno začlenění žáků se specifickými potřebami vzdělání do běžných základních škol) a nezačneme konat. Podkladem mu je zpráva této organizace, která dokumentuje, jak diskriminujeme romské žáky začleňováním do základních škol praktických. Chtěla bych v té souvislosti také uvést pár údajů.

Výsledky výzkumu prezentovaného eurokomisařkou Viviane Redingovou (2012) hovoří o něčem jiném. Vyplývá z nich, že úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají Romové v ČR nejvyšší v rámci 11 sledovaných evropských zemí (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v ČR dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje další údaj: 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10-20% v ostatních sledovaných zemích. Drtivá většina romských dětí má u nás ukončenou povinnou školní docházku, díky její vymahatelnosti u nás a ve srovnání s jinými evropskými zeměmi je tu jen minimální negramotnost. A to i zásluhou ZŠ praktických, na něž navazují odborná učiliště.

Snaha o likvidaci speciálního školství v naší zemi probíhá prakticky od listopadu 89. Přitom díky jemu se daří to, aby mnohé děti, které by v přeplněných třídách běžných základních škol neměly šanci na úspěch, dostaly možnost zažít pocit, že se jim něco daří, že nejsou vyčleněny. Díky těmto školám, kde je upraven vzdělávací program podle potřeb žáků, kde jsou speciálně připravení pedagogové a vybaveny třídy, zvládnou žáci se specifickými potřebami to, co by se jim v běžné škole nepodařilo. Navíc mají možnost pokračovat v dalším vzdělání, které jim zajistí kvalifikaci a větší možnost uplatnění na pracovním trhu. Potřebují speciální vzdělání, aby se mohli úspěšně integrovat do společnosti. Tím neříkám, že jsem proti inkluzi. Ale jen v tom případě, že jsou k ní vytvořeny podmínky, a to na straně žáka a jeho rodiny i na straně školy.