Zkusme si na příkladech ukázat, jak náš daňový systém funguje v praxi. Tak třeba to, jak stát zdaňuje obyčejnou cihlu.

Na její výrobu je třeba natěžit materiál.  Náklady s tím související firma zdaní. Prodejna stavebnin si přidá obchodní marži a práci prodavače a veškeré náklady spojené s dopravou, uskladněním a prodejem- to vše je také státem zdaněno. Stavebník si najme stavební firmu, i ta zdaní jak práci, tak případný zisk. Šťastný majitel domu, jemuž z cihel stavební firma dům postavila, zaplatil dům z peněz, které mu sát předtím několikrát také zdanil a teď poslušně odvádí další daň z nemovitosti a pokud se rozhodne mnohokrát zdaněný dům prodat, například z důvodu toho, že přišel o práci a není schopen splácet půjčku, zaplatí státu daň z prodeje nemovitostí. Kupující zaplatí daň za vklad do katastru a i on bude poslušně rok co rok platit státu daň z nemovitosti. Pokud si majitel domu pořídí do nového domu pejska pro potěchu nebo aby mu nemovitost hlídal, zaplatí za něho každý rok poplatek, tedy daň ze psa. No řekněte, není to šílené?

Stát má na občana ve svém zásobníku připravených celkem sedmdesát daňových nástrojů a stále daně zvyšuje, neboť již není schopen utáhnout svoji dluhovou zátěž, která na konci tohoto roku dosáhne hranice dvou biliónů Kč. Ta každý rok roste stomiliardovým tempem a politici napříč stranami nám rok co rok tvrdí, že 3% dluhu vůči HDP je stále rozumná výše.

Jenomže nám zapomněli říct, že tato tři procenta musíme každý rok přičíst k  dluhu loňskému a předloňskému a takto to chodí již dvacet let.  Položme si ale otázku, proč náš dluh politici porovnávají v poměru k HDP a ne k příjmu z veřejných rozpočtů, který je jediným správným ukazatelem skutečné dluhové zátěže státu. Je to proto, že by vyšlo najevo, že nejsme dluhem zatíženi ve výši 3%, ale více, jak 10%, a to je už sakra vysoké číslo.

A když zapojím do výpočtu obyčejný selský rozum- víme, že roční státní rozpočet je něco přes jeden bilión Kč a náš dluh bude na konci roku dva bilióny. Náš dluh je tedy jednou tak velký, než celoroční státní rozpočet, hovoříme tudíž o 200%, což dělá 20 x zmíněných 10%. Dovede si někdo představit, kolik generací bude muset tento dluh splácet?

Jen na vysvětlenou: pokud nová vláda sníží své výdaje cca o sto miliard, (což je v dané chvíli zcela nereálné) dosáhne se na vyrovnaný rozpočet, ale pořád budeme dlužit dva bilióny Kč. Pokud se nová vláda rozhodne v dalším roce snížit svoje výdaje o dalších deset procent, a tím umořovat část dluhu o sto miliard, bude to trvat dalších dvacet let, než naše země splatí celý svůj dluh. Bohužel i toto číslo je zcela nereálné, neboť snížení výdajů o dvakrát deset procent je „sebevraždou“, neboť úsporou současně poklesne i příjem.

Stát po dobu dvaceti let utrácí více, než vydělá a politici se tváří, že je vše v pořádku. Pouhých 20% obyvatelstva vytváří hodnotový produkt, který následně živí 80% nákladové položky státu. A teď už možná tušíte, proč nám stát nefunguje.

Je třeba také vědět, že každé zvýšení daní se zákonitě musí promítnout do cen výrobků a služeb, neboť se jedná o nákladovou položku. Z těchto důvodů jsou vysoké daně jednou ze zásadních příčin znehodnocování měny, tedy inflace. Je třeba mít stále na zřeteli, že na počátku potřeby výběru vysokých daní stojí, mimo jiné, neúměrné státní dluhy.

Tak co, slyšeli jste někdy od našich levopravých politiků takovéto vysvětlení? Odpovím za vás: neslyšeli. Oni nám to říct ani nemohou, protože bychom je od jejich poslaneckých koryt vyhnali již dávno.

Pokud se v tuto chvíli levicově smýšlející občan domnívá, že za daný stav může pravice, je třeba si uvědomit, že toto brutální zadlužování naší země trvá již dvacet let a na schvalování deficitních rozpočtů mají podíl všechny politické strany, které až doteď seděly v parlamentu, tedy i ČSSD a komunisti. Opakuji pro jistotu ještě jednou: tento stav způsobily všechny parlamentní politické strany, a to bez výjimky. Je to banda nezodpovědných zoufalců, kteří možná ani netuší, co naší zemi způsobili.

Jsme před volbami a jediný, kdo může převzít odpovědnost za další vývoj v naší zemi, jsou voliči. Současní politici to i přes svůj poslanecký slib nikdy neudělají. A tak moje rada zní: Běžte k volbám, nevolte žádnou ze současných parlamentních stran a věřte, že bude líp.

Petr Havlíček