Svátek má: Jana

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Chyby české diplomacie ve vztahu k Izraeli

Má-li mít komentář dobrou šanci na úspěch u čtenáře, měl by splňovat následující měřítka: Už název musí čtenáře zaujmout, ne-li překvapit. Nejen tím, že v jiných médiích se podobné téma neobjevuje, ale i tím, že něco takového zde nikdo neočekává, ani jako téma komentáře.


Svým obsahem by se měl vymykat běžným konvencím a přitom konvenovat s tím, co čtenáře zajímá a o čem by se rád dověděl, protože mu prostě chybí. Počet takových nenaplněných očekávání přitom každým rokem prudce stoupá.

Jinými slovy: čtenář by měl při pouhém zahlédnutí názvu takového komentáře aspoň mírně pootevřít ústa. Možná by měl i chvilinku pozvednout oči do nebe a trochu zavrtět hlavou. Až pak by měl začít dialog mezi ním a autorem. Další, už ale trochu podružnější znaky takového komentáře by se měly týkat i toho, že by měl být napsán kultivovaně, korektně a věcně.

Je mi předem jasné, že něco takového jako název tohoto komentáře se nebude líbit všem. Asi ne žurnalistům, kteří nezapomenou v žádném - nebo  téměř v žádném - svém „dílku“ (mám na mysli třeba jednoho z komentátorů LN) se zmínit o tomto sice nevelkém, ale velestrategicky důležitém státu u Středozemního moře (běžně se tomu také říká reklama, někdy adorace). Tedy o státu, s nímž se nacházíme podle slov jeho premiéra před několika dny k stávajícímu českému premiérovi (při příležitosti jeho účasti jako jediného evropského premiéra na jednom státním pohřbu) ve zvláště dobrých vztazích, ne-li – ovšem až po USA – vůbec v těch nejlepších vztazích. A to už nemluvím o jednom, marihuanou fascinovaném takyžurnalistovi, který se pasoval na zdejšího představitele boje proti antisemitismu. Snad to tak s kvalitou těch vztahů i je.

Předesílám, že nemám zájem zmíněné vztahy zhoršovat či je dokonce popírat. Izrael i jeho obyvatelé mne zajímají a toho, co by mělo být kolem jeho historie i současnosti v našich médiích zmíněno, je mnoho. Dobrého i špatného. Zrovna jsem si ale na internetu přečetl, že Palestinci si v Bruselu stěžují na českého velvyslance v tomto státě T. Pojara. Navštívil totiž před týdnem nějakou vysokou školu v osadě Ariel nacházející se hluboko na palestinském území. Ve zprávě na internetu není nic konkrétního o obsahu velvyslancova projevu k představitelům školy (nebo ke studentům?), asi to nic neočekávaného nebylo. Je zde jen citováno jeho tvrzení, že motivací k jeho návštěvě bylo něco jiného, než co tvrdí Palestinci. Chtěl se prý jen seznámit s tím, jak tato „předsunutá“ vysoká škola funguje, zda zde studují i Palestinci apod. Nic konkrétního o tom, v jakých oborech a kolik.

Jistě, mohl takový úkol svěřit některému svému úředníkovi, ale asi jim moc nevěří, že by to svedli. Bude o tom všem také informovat v Bruselu, byť jej o to nikdo v Bruselu nežádal. Naopak Brusel státy EU vyzval, aby se zdržely podobných kontaktů. Pokud mu to tedy nenařídilo „zamini“, byla to jen a jen jeho iniciativa. To je něco, co sluší tzv. aktivistům, ale velvyslanci by k této skupině patřit neměli.

Mám rád tzv. žhavá témata. Témata, která se v běžných (tzv. hlavních) médiích nestávají běžným objektem zájmu komentátorů. Jen v některých z nich se tu a tam dostanou do výčtu drobných zpráv. Obvykle však bez upozornění na souvislosti s jinými, někdy dost zajímavými otázkami. Nemám ve zvyku, že bych ve svých komentářích zůstal jen u informací, které se dají vyčíst z dostupných podkladů, což souvisí s tím, že se zabývám nedávnou minulostí (tu a tam i tou dávnější, jako třeba studie o Bílé hoře, která se mezi čtenáře dostane v květnu t. r.). Zvláště však mě zajímá problematika Února, Srpna a Listopadu. Jako trilogii jsem studie o těchto událostech napsal v minulých letech v Našem vojsku. Proto mne tzv. „nadzdvihne“ i zmínka v řeči stávajícího premiéra proslulého svým lidovým jazykem při jeho zmíněné návštěvě v Izraeli zachycená z internetových médií. Prý mluvil – ostatně jeho šéf na Hradě už tak mluvil dávno před ním – o vztahu historie této země s historií české společnosti, konkrétně v souvislosti s Mnichovem.

Podle těchto „znalců historie“ sdílíme s Izraelem v tomto směru hodně podobností. Tento názor však nesdílím, a docela bych rád věděl, o jaké zdroje se jejich mínění opírá. Myslím kvalifikované zdroje. Mnichov neměl s útokem izraelské armády na arabské země v červnu 1967 nic společného. Nějaká souvislost mezi tím a tím mi uniká, a byl bych rád, kdyby ti, co tuto podobnost zmiňují, ji buď vysvětlili, anebo nepoužívali. Ani jako bonmot. Je to spíše typické chybné využívání velmi citlivé minulosti pro manipulaci s myšlením lidí, kteří spoléhají u médií na to, že k takovým věcem se má veřejně a autoritativně vyjadřovat jen odborník. Přesně o tom lze najít v nedávno vydané knize rozhovorů s historikem T. Judtem jeho nanejvýše zajímavé úvahy na téma sionistického zneužívání holocaustu pro manipulace s veřejností. Poučný je také rozhovor s I. Pappem v loňských Literárních novinách (z 16. 5. 2013, č. 20), které se jako snad jediné medium „odvážily“ zprostředkovat jeho názory na to, co se děje v této části Blízkého východu českému čtenáři.

Jinými slovy: názor, který zopakoval p. premiér se podobá v mnoha ohledech svojí úrovní názoru jeho předchůdce (vzděláním fyzika) vyslovenému vloni v bavorském sněmu o našich dějinách a jejich podobnostech s bavorskými dějinami. Je to sice o trochu jiném období (Nečas se zde k mnichovskému paktu vyjádřil velmi stručně v jedné větě, byť byl prosloven právě v Mnichově, což zde kontrastovalo – bylo to 21.2. 2013 - s četnými větami věnovanými údajné společné katolické kultuře!!). Zamysleme se trochu nad tím, proč naši politici tak rádi zneužívají některé chybné, někdy i záměrně falešné interpretace a údaje, zvláště ze soudobých dějin. Asi ne k tomu, aby ukázali své meze vzdělanosti. Aby si trochu smočili prstíčky v omáčce, která z jejich interpretačních ingrediencí získává podivnou pachuť? Chtějí se tím někomu zavděčit? Dělají to zjevně rádi, a mnozí – abychom těm, kteří už politiky nejsou nebo patří ne zrovna k těm mediálně zajímavým, nekřivdili – tomu snad i věří.

Příčina je jasná. Ti, kteří je obklopují a radí jim, nepatří k těm nejkvalifikovanějším znalcům minulosti, byť třeba kdysi studovali historii, což souvisí s tradicemi a problémy tohoto oboru. Nemělo by to být ale jejich omluvou, protože o tom se již dávno ví. Aspoň mezi těmi, kteří se minulostí zabývají korektně. Odkloňme se trochu od Mnichova, a obraťme se znovu k Izraeli a jeho vztahu nejen k Palestině, ale i k českým dějinám. Je to téma přímo nabyté dezinformacemi a hlavně zamlčováním faktů.
    
Ve svých studiích o soudobých, tedy poválečných dějinách, jsem se nemohl touto problematikou nezabývat. Kdybych tuto problematiku vynechal tak, jako to již udělalo mnoho jiných zájemců o tuto historii, stal by se z toho paskvil. Ve všech třech klíčových událostech této nedávné minulosti jsou zřetelné souvislosti mezi děním tam a u nás. Nejsou však pro nás Čechy zrovna pozitivní. Zvlášť v případě Února. Československé tajné dodávky zbraní byly velmi prospěšné pro židy (šlo v té době i o dodávky ještě před vznikem Izraele) žijící na palestinském území. Bez nich by Izrael nevznikl. Češi se ale i díky nim na dlouho propadli do totalitního srabu.

V roce 1968 se měl tento vývoj znovu zopakovat. Na Blízkém východě se schylovalo po „úspěšné šestidenní válce“ v předchozím roce k odvetě ze strany Arabů. To znamenalo, že Izraeli by na obranu před mnohanásobnou arabskou přesilou nezbylo než odpovědět dodnes utajovanými jadernými zbraněmi (mnohé z těch jejich starších bomb byly asi vybaveny plutoniem z českého uranu, ale to je jiná historie). Sovětští maršálové poučení z karibské krize a obávající se předvídatelného přerůstání pravděpodobné lokální jaderné války v další světovou, tentokrát ale jadernými zbraněmi vedenou válkou, museli proto hledat náhradní cíl pro sovětské politbyro. Bylo potřeba mu (po dohodě se svými partnery z Blízkého východu) ukázat, že v Praze bují kontrarevoluce, a že je třeba zasáhnout nejdříve tam. Až potom se zase směli věnovat Blízkému východu. I tak se svět dostal v roce 1973, když konflikt znovu propuknul, na pokraj světové války. Podstatné pro českou společnost ovšem bylo, že soudruzi z politbyra to maršálům spolkli. Následovala - pro českou společnost velmi těžká - dvě desetiletí normalizace.

A konečně Listopad. Tam to z počátku vypadalo trochu jinak. Zatímco u obou předchozích událostí česká společnost pokaždé propadla o několik úrovní níže, Listopad se jevil nejdříve jako pozitivní obrat. Aspoň do doby, než se ukázalo, že o demokracii zase tak moc nešlo. Majitel Novy Lauder či podnikatel Barack Aron a mnozí (jejich výčet by byl dlouhý) jiní, z nichž se pak stali domácí (a často i cizí) oligarchové, zde jen získali nový prostor pro další zbohatnutí. O lidi, kteří zde žili, jim ale nešlo.
   
Ano, máme se státem Izrael mnoho společného v dějinách. Mnohokrát jsme jako společnost na to doplatili. O to více bychom si měli dát pozor na to, co se tam právě děje. Velvyslancův otec Pojar, původně indolog a první velvyslanec v Izraeli ještě krátce po r. 1990, napsal výbornou studii o jednom z vůdců české války proti Habsburkům a hlavně Církvi v r. 1618-20. Škoda, že ji nedokončil. Aspoň tak předpokládám proto, že aktivity hraběte Thurna lze považovat jen za jednu stránku mince našich tehdejších dějin. Tou druhou – dosud u nás nezpracovanou - stránkou byly aktivity prohabsburské strany, zvláště tehdejšího prominentního příslušníka pražské židovské obce a podporovatele Habsburků J. Baševiho. Dostal za to i šlechtický titul!

Nebývalý vzestup tehdejších židů souvisící s jejich rolí v tomto velkém a dlouhém konfliktu, na jehož konci měla být jednotná katolická Evropa řízená z Říma a prakticky z větší části i vlastněná Římem, vznik černé totality a naprostý úpadek protestantské české společnosti, k sobě patřily. Škoda, že p. Pojar st. již výsledky svého dalšího bádání nezveřejnil. Byl by to velmi zajímavý podklad k uvažování o tom, jaké souvislosti jsou mezi naší, tedy českou a mezi židovskou (mnohem a mnohem komplikovanějšími, než si mnozí našinci myslí) minulostí.
   
Skutečností je, že politici (a mezi ně patří i čeští velvyslanci v Izraeli) by neměli vyvíjet nadbytečné aktivity směřující k zmanipulovanému výkladu českých dějin. Nejde jen o Bílou horu, Únor, Srpen či Listopad. Mnozí protagonisté české politiky hlásící se i k židovské identitě, sehráli v minulosti jak českého, tak židovského národa velmi zvláštní dvourole. Zatím zjevně nepřišel ještě čas na to, aby došlo k určitému narovnání našich představ o tom, v čem spočívaly. Nejde jen o R. Slánského, někdejšího - dlouholetého - ústředního tajemníka KSČ. Na jedné straně je vnímán v Izraeli jako velmi zasloužilý činitel o vznik tohoto státu, hlavně svojí podporou dodávek zbraní do Izraele. Prosazoval je dokonce i v době, kdy to již Stalin nechtěl. Na straně druhé ten, kdo se dopustil zcela mimořádných – s tím rovněž souvisejícími - korupčních aktivit, a samozřejmě i rozsáhlých a těžkých zločinů ve službě stalinismu. Lze jej tedy vnímat zcela jinak, než jej vnímají na Blízkém východě.

Baševi měl nesporně zásluhy o obrovské rozšíření židovského města v Praze po r. 1620, ale na druhé straně z jeho nepochybně efektivní podpory Ferdinandovi II. a Valdštejnově armádě se česká společnost vzpamatovávala ještě více než deset generací. Takových „zasloužilých“ a přitom sporných osobností lze najít v dějinách mnohem více, i když možná nejsou tak viditelné. Pokud chceme hovořit o minulých vztazích mezi českým a izraelským státem, asi se jejich přehodnocení nebudeme moci vyhnout. Určitě by to mělo předcházet velkým slovům o dalším rozvoji česko-izraelské spolupráce. Kdybychom totiž vyšli z toho, jaké to mělo zatím dopady na naši společnost, měli bychom být velmi opatrní ke slovům o plodné české zahraniční politice v této oblasti.

Osobně si myslím, že takové unáhlené iniciativní aktivity jako cesta T. Pojara do Arielu by měly být i z tohoto důvodu nějak sankcionovány. Pokud diplomat v jeho pozici nesouhlasí se zahraniční politikou a závazky svého státu a současné EU, neměl by takové místo zastávat. To pak každý z mnoha velvyslanců může dělat svoji vlastní zahraniční politiku. Bez ohledu na to, z jakých peněz je placen, a čí zájmy má hájit.

Vladimír Čermák

Kde jsou dnes  ti lidé zvláštního ražení?

Kde jsou dnes ti lidé zvláštního ražení?

Vladimír Čermák 

25. listopadu 2019
Tvrzení o komunistech alias bolševicích jako o lidech zvláštního ražení - lepších než jsou ti ostatní - má svoji historii. Patří k ní i rozlišování členů strany na tzv. kované a na ty ostatní. Kde ale tito nadlidé dnes jsou,...

In memoriam J. Stráský

In memoriam J. Stráský

Vladimír Čermák 

9. listopadu 2019
Článků věnovaných J. Stráskému od různých novinářů i politiků bylo v uplynulých dnech zveřejněno už více.

Evropské dějiny a české dějepisectví

Evropské dějiny a české dějepisectví

Vladimír Čermák 

4. března 2019
Jsou odborné knihy, které i laikům stojí za to si přečíst. Jsou ale knihy, které nejsou užitečné ani pro ně, ani pro odborníky.

Zemanův konec?

Zemanův konec?

Vladimír Čermák 

23. listopadu 2014
Než začnu psát o Zemanovi, budu trochu osobní, abych vysvětlil, proč právě o něm dnes píšu. Zabývám se dlouho a dost často minulostí. Nebývá pro mne snadné vysvětlit ve svém okolí lidem, proč zrovna to považuji...

Založme Řád vítězného Listopadu

Založme Řád vítězného Listopadu

Vladimír Čermák 

16. listopadu 2014
Zase jednou po dlouhé době jsem si v sobotu koupil všechny tiskoviny, které jsem si dříve běžně kupoval.

Kulaté výročí aneb o Listopadu 1989, ÚSTRu a dalších

Kulaté výročí aneb o Listopadu 1989, ÚSTRu a dalších

Vladimír Čermák 

7. listopadu 2014
Byl jsem požádán, abych se vyjádřil ke kulatému výročí Listopadu 1989. Něco takového mne vždy osloví. Našinec má pocit, že o jeho názor někdo stojí. Je to dobrý, i když asi mylný pocit.

Nejčtenější

Senát (horní komoru Parlamentu ČR) byste:

Zachovali
transparent.gif transparent.gif
13%
Zrušili
transparent.gif transparent.gif
71%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
16%