Obava plynula z přesvědčení, že levicové výstřelky ve formě lidských a sociálních práv by mohly přivést stát, jež by měl být ovládán jednotícím principem volného trhu bez přívlastků, na zcestí. Protože Evropa, jak známo, se  již na zcestí vydala, je třeba zachránit vlast před morem sociálních jistot a právních záruk pro nemajetné.

Poukazem na lidská práva v případě lisabonské smlouvy Václav Klaus nikterak nezměnil své setrvalé stanovisko. Jde o právo související s nezcizitelností vlastnictví. Jde o to, zda může být uplatňováno v případě Benešových dekretů. Dobře si pamatujeme na plamenné proklamace a „záruky“. „Straší vás nezaměstnaností…“, hřímal jeden z největších pokrytců českých dějin Václav Havel. A měli jsme a máme opět přes půl miliónu nezaměstnaných.  Havel  říkal , že nestojí o vrácení majetku v restituci. Nechal si ho vnutit. Byli jsme zákonodárci i experty ujišťováni, že v restitucích nedojde k prolomení  hranice  25. února 1948. Byla prolomena. Nezávislé soudy jsou rozhodně nezávislé na expertních stanoviscích „renomovaných“ právníků, a někdy jsou podle právních expertů nezávislé i na zákonech.

S Václavem Klausem je možné nesouhlasit, ale není možné ho podezírat z lehkovážnosti.  Neshoda s jeho politickou orientací nesmí vést k prostoduché zásadě, že správný směr je vždy ten opačný, než ukazuje Václav Klaus. Jeho argumenty vždy stojí za důkladné zvážení.  Teprve pak mají být přijaty nebo odmítnuty. Totéž bohužel nelze říci o 90% české politické elity. Ta se orientuje podle dojmů, intuice, zdání a pocitu bezprostřední výhodnosti. Nechce se mi vypočítávat vlastní zkušenosti z působení v zákonodárném sboru, kdy argumenty varujících nebyly slyšeny a byly neuváženě přijaty chybné právní normy poškozující zájmy těch, kteří měly být normou chráněni.  Proti prolomení Benešových dekretů by se zdály malicherné.