Pokud takový zákrok naše zákony připouštějí, je třeba neustále opakovat, že jsou špatné a v očích staré Evropy nás přiřazují automaticky k Ukrajině či ještě dál na východ. Přepadení mediální instituce je v naší civilizaci považováno za útok na demokracii, v níž média mají povinnost kontrolovat ostatní mocnosti: moc ústavodárnou, výkonnou a soudní.

Nebezpečná otázka tedy zní: Co je na našem zákoně o Vojenské policii špatně?

Za prvé, že zákon z roku 1992 po čtyřech novelizacích oddělil Vojenskou policii od armády a učinil z ní zcela autonomní útvar, který podléhá ministru obrany jen do nepatrné míry. Ministr obrany může pouze navrhnout strukturu a po schválení branně-bezpečnostním výborem Poslanecké sněmovny má právo jmenovat náčelníka vojenské policie.

Za druhé: Vojenská policie nikomu nepodléhá, protože má pouze svou vlastní inspekci, což je samozřejmě v demokratické zemi nepřijatelné. Vojenská policie nemá ani povinnost informovat kohokoliv o způsobu vyšetřování a nikdo do vnitřních věcí Vojenské policie nemá právo zasahovat.

Za tohoto nebezpečného stavu je ale nakonec dobré, že k něčemu takovému, jako bylo přepadení ČT, došlo, protože se ukázalo, že ve vedení byli nekvalitní a neschopní lidé, kteří si nedokázali uvědomit důsledky celé akce. Oni si jen podle svého zeleného mozku vyložili extenzivně stávající zákon a protože Česká televize jim odmítla den před přepadením utajený papír vydat, využili předposlední možnost pohrozit namířenou zbraní, aby si vynutili přístup ke kanceláři, kde se domnívali, že by se hledaný tajný papír mohl nalézat. Zákon porušili jen v tom, že měli překrytá identifikační čísla, že zapečetili kancelář a postavili před ní hlídku.

Doufejme, že takováto zjištění povedou urychleně nejen k personálním dalším změnám u vojenské policie, ale i ke změně zákona. Vojenská policie by měla změnit už i název: napříště by se měla jmenovat Vojenská policie armády České republiky. Změna by pak následně měla vést k tomu, že by její činnost mohla kontrolovat buď inspekce ministra obrany, nebo Generální štáb armády České republiky. Jistě by se měla novým zákonem i jinak regulovat možnost zásahů vojenské policie proti civilním osobám a v civilních objektech. Tam by Vojenská policie měla vždy zasahovat v součinnosti s Policií České republiky.

Ústavní experti by měli zároveň zvážit, jestli je v pořádku, aby u nás platila nadřazenost utajování papírů nad právem novinářů utajovat svůj zdroj. Ve staré Evropě, jak na to poukázal třeba Ústavní soud v Německu dne 13. května 1965, platí zásada, že soudy musí zkoumat úmysl, s kterým novináři si tajný papír pořídili a je-li tento úmysl ve veřejném zájmu, není konání novinářů protizákonné. Sdělit veřejnosti, že by v Německu padlo při útoku Varšavské smlouvy v prvních dnech 15 milionů lidí, jak to učinila v roce 1962 redakce newsmagazínu Der Spiegel, protože je armáda špatně vyzbrojená, bylo jistě ve veřejném zájmu. A podobně sdělit v ČT občanům České republiky, že Vojenská policie intrikuje proti ministryni, je ve veřejném zájmu, jak konec konců dokazuje i to, že zákon o Vojenské policii bude muset být změněn. Samozřejmě, že výklad slovního spojení "veřejný zájem", vyžaduje značnou demokratickou tradici, která u nás chybí, ale proto je jí třeba naopak budovat.

Mimo zákonná ustavení pak zůstává možnost zasahovat v redakcích a na univerzitě: to už je pouze věcí vyspělé politické kultury té které země.

Uvedl-li jsem případ tzv. Spiegel aféry v Německu, je třeba ještě dodat, že postup redakce po několika letech od zásahu nakonec schválil i sám kvůli tomu odvolaný kancléř Konrad Adenauer, když uznal, že publikování utajovaných skutečností bylo skutečně v zájmu obranyschopnosti Německa. Doslova tenkrát řekl: některé věci politici veřejně říci nemohou, ale novináři naopak na to mají mít právo.

Karel Hvížďala