Národní duševní chorobou se ukázala být víra, že naše zdraví je veřejným statkem a že tudíž i v tržním kapitalismu musí ze všech profesí zrovna lékař (a zdravotní sestra) zůstávat navždy člověkem socialistickým, nám kdykoli na lusknutí prstem zdarma pokorně sloužícím. Buzení pseudovlasteneckých nálad typu „opustíš-li mě, zahyneš“, kterému se nedokázaly vyhnout ani špičky české politiky, bylo této choroby mimořádně kýčovitým projevem.

Za celou tu dobu se národ zapomněl zeptat tu nejdůležitější otázku: Podle jaké profesní, tržní či morální šablony platíme ze svých daní dvakrát atestovanému lékaři o polovinu nižší plat než je základní plat řadového poslance? Je opravdu možné, že si národ cení politiků dvojnásob víc než lékařů? Nebo si lékařů ceníme jen do té doby, než se ozvou s otázkou, zda by si po šesti letech studia a neustálé aktualizaci odborností zasloužili o pár korun víc než uklízečka? A pak jim pohrozíme stanným právem a vynadáme vyděračů, vlastizrádců a sprosťáků? Nacházíme snad mezi nimi víc hulvátů než mezi ostatními? Nebo se spíš někdy divíme, jak si při své časové přepracovanosti a nervozitě z osobní trestní odpovědnosti za daných okolností dokáží uchovat zdvořilost, lidskou důstojnost, ohleduplnost a smysl pro povinnost?

Zamyslel se někdy někdo, proč tu a tam některému lékaři nějaké to hulvátství ulítne? Český lékař dnes žije v začarovaném kruhu přepracovanosti a nedostatku kultury. Od lékařských přátel své generace, kteří patřili mezi vzdělaneckou elitu – sečtělou, znalou klasické hudby a divadla, ve volných chvílích i píšící poezii a povídky nebo malující obrazy – si dodnes pamatuji toto vysvětlení: „Lékař je ve své práci konfrontován věcmi tak depresivními, že se potřebuje pravidelně povzbuzovat něčím oduševnělým a sublimním.“  

To dnes nestíhá časově ani finančně, na rozdíl od lékařských generací předkomunistických a všech generací lékařů v zemích s tržním kapitalismem revolucemi nepřerušeným. Tam si lékařství přirozeně udrželo status profese nejen ctěné, nýbrž i odměňované. Lékař s platem menším než politik je tam nevídaná kuriozita. Čeští lékaři, zamrzlí v socialistickém národním myšlení dávno nefungujícím v ostatní ekonomice, nežádají platy kolegů západních, jen důstojné narovnání svého odvěkého statusu v rámci platových tarifů zdejších. A trochu tvrdě zasloužené úcty. Ne každý lékař může za polepšením utéct do politiky, jak se u mnohých stalo populárním řešením.

Národní choromyslnost ve vztahu k zdravotnictví se projevila už v reakcích na Julínkových třicet korun, které měly profiltrovat hypochondry, aby zbývalo víc času na vážně nemocné. Místo psychicky vyšinutých reklam ve stejné době „sladících Evropu“ stačilo ukázat pár hereckých tváří z lékařského televizního seriálu se sloganem „Opravdu pro vás hodina lékařova času nemá hodnotu jedné kávy?“

Jenže k tomu by bývalo potřeba alespoň minimum duševního zdraví. Až to se někdy obnoví, možná nás překvapí, kolik se najde občanových peněz stále mizejících do neznáma.   

Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes