Tehdy šlo o to, že po srpnovém útoku putinovského Ruska proti Gruzii zaujal Klaus stanovisko vyjádřené titulkem v tisku: “Za válku může Gruzie, myslí si Klaus.“ Ve chvíli, kdy celý civilizovaný svět šokovaně odsuzoval chaotický a brutální útok Ruska vůči nepatrnému sousedovi, vypustil náš, našimi zástupci zvolený prezident do mediálního prostoru tento výrok: “V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální.” Prezident se navíc ozval až několik dní po události, jako by čekal na pokyny odkudsi… že je řízen z Kremlu, říkalo se pak často a šeptem.

Víme, že pan Klaus rád upozorňuje na svou osobu velmi originálními názory, ať už jde dříve o fantómní a mimo etiku existující ruku trhu, nebo později o neexistenci globálního oteplování v závislosti na lidské činnosti, jindy mentorským poučováním světově proslulých odborníků na ekonomických fórech, které mu vysloužilo veřejný posměch, jak mě ujistili švýcarští přátelé.  Dlouho, dá se říci po celé roky jsem Klausovy kaprice a eskapády jaksi pouštěla mimo, říkala jsem si, že koneckonců má každý člověk nějaké ty své mouchy a libůstky, Nero hrál na lyru, papaláši si vydržují harémy, někdo z pánů se obléká do dámského prádla, někdo má rád kočičku na brusinkách a tohle prezidentské mudrování je alespoň trochu komické a hlavně dost neškodné, horší by bylo, kdyby si pan prezident chtěl z plezíru odpálit atomovou raketu nebo potopit křižník. Různí picbudkové na trůnu napáchali v dějinách už ledacos, takže jsme to vlastně ještě vyhráli. Konečně někdy měl pan prezident i názory rozumné, s nimiž bylo možné souhlasit.

Postupně se prezidentovy paranoické obavy přesunuly k neurčitému strašení ztrátou suverenity, k děsu z nevládních organizací a vůbec občanské společnosti, stále jasněji pak vysvítal Klausův zájem o dosti prapodivné barvy politického spektra. Je otázkou, zda jde o rafinovaný kalkul zaměřený na destrukci demokratických hodnot v našem státě, či zda jde pouze o chorobnou sebestřednost umocněnou stařeckou paličatostí, když se začal pan Klaus sbližovat s fašizoidními šovinisty a náboženskými blouznivci z Národního sjednocení, v jehož řadách se v jedné době sdružili ultrakatolíci, pohrobci Miroslava Sládka, inteligentnější neonacisté a antisemité nejhrubšího zrna.

To, co tyto excentriky spojuje, je nenávist k občanské společnosti, k demokracii, nostalgie po minulosti (mnohdy minulosti ještě rakousko-uherské), příchylnost a spolupráce na příklad s německou NPD a různými šovinostickými stranami, hrůza ze sjednocené Evropy. Tehdejší prezidentův tajemník Ladislav Jakl tlumočil Národnímu sjednocení prezidentovu vděčnost za podporu: “prezidenta Klause těší, že Národnímu sjednocení není dění na současné politické scéně lhostejné a otevřeně prezentuje svůj názor na věc.” Také nyní již zaniklá neofašistická Národní strana Petry Edelmannové vychvalovala Klause jako svého pravého prezidenta. V jedné době byly odkazy na Klause dosti častou ozdobou neonacistických webů a několik pochvalných výroků mu adresovali i drsnější chlapci z fóra hooligans.

Nad přátelstvím českého prezidenta k podivným uskupením i osobám se pozastavil již před pěti lety Karel Dolejší:

„V Národním sjednocení působí například Radomír Malý, druhdy vydavatel klerofašistického plátku Pochodeň, později Pochodeň dneška. Tento nenávistný antisemitský časopis byl šířen v brněnských katolických kostelích, na což si mnozí věřící, kteří tam přišli hledat pokoj, rozhořčeně stěžovali. V rámci Národního sjednocení je však Malý jistě ve skvělé společnosti, neboť tato strana je součástí evropské sítě podobně zaměřených organizací. Členy Evropské národní fronty, jak se toto počestné sdružení nazývá, jsou například španělští frankisté z La Falange, kteří docela nedávno koupili televizní kanál, rumunská Noua Dreapta, která vychvaluje zakladatele fašistické Železné gardy Cornelia Codreanu, italská Forza Nuova spolupracující s Alessandrou Mussoliniovou, francouzská Le Penova Národní fronta, a mnozí další národovci.  Mezi jinými je tam například i německá NPD, která v koalici se soukmenovci z DVU představuje vážné ohrožení demokracie ve Spolkové republice. NPD zastává názor, že Masarykovo Československo nemělo nikdy vzniknout. DVU zase po sjednocení Německa adoptovala Leninovu teorii nejslabšího článku a v rámci východní orientace finančně podporovala ruské Liberální demokraty Vladimíra Žirinovského. Ano, DVU zastává “strasserovskou” orientaci, hlásá návrat k historicky vzniklým německým hranicím z roku 1939 – což znamená schlamstnout Českou republiku a s Rusy se rozdělit o Polsko. Zaoceánské kontakty Evropské národní fronty zahrnují zase Národní alianci z USA, jejíž zakladatel William Pierce napsal román The Turner Diaries – knihu popisující vítězné rasistické povstání v USA. Tutéž knihu, která inspirovala Timothyho McVeigha k pumovému atentátu na federální budovu v Oklahoma City.“

Několik dalších let si Václav Klaus hrál na znalce klimatologie a objížděl různá světová fóra se svými amatérskými úvahami, k největší ostudě se ale nezadržitelně schylovalo s blížícím se českým předsednictvím EU. Trapnost vrcholila, když Václav Klaus ve svém projevu ve Štrasburku přirovnal evropskou integraci k totalitě. Europoslanci na tuto urážku reagovali tím, že hromadně opustili své poslanecké lavice. Klaus mohl být ve svém narcismu spokojený, stal se opravdu známou a nepřehlédnutelnou figurkou evropského kabaretu. Bohužel šlo spíš o kašpara než o respektovaného státníka.

Šílenost hlavy státu se pak stupňovala neuvěřitelnými kapricemi okolo Lisabonské smlouvy. Prezident odmítal jako úplně poslední podepsat smlouvu, přestože již podepsalo i Irsko, jehož podpis si kladl Klaus za podmínku svého podpisu. Po irském referendu si málokdo dokázal představit, co si zase pan Klaus vymyslí, i tehdy ale dokázal zaskočit každého rozumně myslícího člověka. Chtěl záruky pro české občany, že je kvůli Lisabonu nepřipraví o majetky odsunutí sudetští Němci. Téměř nikdo si během prezidentových tanečků nepovšiml, že jaksi mimochodem chtěl Klaus docílit také toho, aby v České republice platilo méně občanských práv než v okolní Evropě. Je možné, že tento zdánlivě nenápadný dopad byl hlavním cílem nabubřelé „sudetské“ prezidentovy rétoriky a absurdních veletočů starého pána, záměrných obstrukcí, které vyvolávaly bouřlivé emoce na úkor důkladných analýz situace, reálných právních dopadů a hrozeb. Vlivný britský list Financial Times uvedl, že z provokatéra Klause se stal sabotér.

Podivné jsou však reakce na domácí půdě. Nebezpečná politika hlavy státu působí jen na některé občany varovně a děsivě, na druhou stranu se Klaus stále těší podpoře dosti pestré škály protievropsky a protidemokraticky orientovaných voličů. Pokud někdy dříve mohl být pan Klaus respektován pro některé své postoje, mohl být mluvčím alespoň bohatých a úspěšných podnikatelů, a přestože pohrdal slabými a neúspěšnými, i tak ještě mohl být osobností a někoho významného by reprezentoval. Byly doby, kdy přes svou okázalou neúctu k morálce a pohrdání právem byl Klaus důstojnou a výraznou postavou spojovanou s radikální demontáží socialismu a mnohdy měl ve svých názorech i pravdu. Nyní se ale již nezadržitelně projevil lidský úpadek tohoto starého pána. Kdyby býval podruhé nekandidoval, mohl ještě uhrát důstojný odchod z politické scény a slušné místo v dějinách, takto se ale stal mluvčím podivně pestré společnosti, jež se shoduje na tom, že „pravda a láska“ jsou sprostá slova a všichni oponenti jsou “pravdoláskovci”, moderní liberální demokracie je špatná, vypjatý nacionalismus je lékem na všechno, Rusko a nikoliv Evropa je naší záchranou. Klaus se stal prezidentem truchlivé a velmi frustrované party, jejíž někteří členové jsou na štíru ne jenom se zdravým rozumem, ale též se zákony České republiky. Tento ubohý představitel diskreditovaného státu nyní jede již jenom na iracionální obdiv některých levičáských protiamerických blounivců, rádoby drsných hooligans, fašizujících pučtoků a hysterických fanynek. Pane profesore Klausi, můj bývalý prezidente, musíte-li opírat svou autoritu o tyto ubožáky, je mi Vás líto.

V naší rodině bývalo již od dob Masaryka zvykem poslouchat novoroční projev prezidentů, a to i těch všelijakých komunistických karikatur, drželo se to jako rodinná tradice. Letos jsem poprvé projev pana Klause neposlouchala. Poslechnu si novoroční projev, až bude mít moje země zase prezidenta.