Na druhé straně Nezávislá odborová organizace České televize v Praze vydala 28. října 2010 tiskovou zprávu, ve které veřejnosti sděluje, že požádala Městské státní zastupitelství v Praze, respektive Policii ČR o prošetření veřejných soutěží na výběr a správu televizních poplatků.

Vítěz by totiž podle Hospodářských novin získal zakázku v hodnotě 1,06 miliardy korun bez DPH a ČT podle dalších zdrojů by z toho měla zřejmě maximálně 300 milionů. Odboráři se domnívají, že Rada ČT, která má televizi veřejné služby kontrolovat, dlouhodobě na svoji základní funkci rezignuje a stala se spíše spojencem ředitele a ochráncem všech kroků, které management ČT podniká. A to je důvod, proč se obrátili na policii. Zaměstnanci ČT se logicky domnívají, že by krokem přesunu výběru poplatků na soukromou firmu byla jejich firma ochuzena. Ředitel se brání a v reakci na toto prohlášení vyzval odboráře, aby se stali členy výběrových řízení. Základní otázka ale je: Má ČT vůbec právo takové výběrové řízení vypsat?

Problém ale není jen v penězích, ale hlavně v tom, že veřejnoprávní ČT je instituce, která je právě kvůli své nezávislosti financovaná pomocí koncesionářských poplatků, proto je veřejná a slovo právní zase znamená, že právo, tedy zákon, přesně určuje rozsah veřejné služby a to, co taková instituce smí učinit. Tím se všechny veřejnoprávní instituce v principu liší od privátních vysílacích subjektů, které mohou činit všechno, co jim zákon nezakazuje. Veřejnoprávní subjekty mohou - podle některých právníků - jen to, co jim zákon předpisuje. Tato zásada je v tomto případě evidentně porušena, protože dle zákona jsou veřejnoprávní instituce přímými příjemci koncesionářských poplatků (přímé daně). Právě tento krok vylučuje jakýkoliv vliv státu či jiných institucí na chod tohoto média. Advokátka Hana Marvanová dodává, že pokud poplatky vybírala doposud Česká pošta, šlo jen o dislokaci výběrového místa. Přesun výběru a správy poplatků proto vidí jako nebezpečný krok nejen kvůli úniku peněz, ale dokonce se domnívá, že by mohla taková firma v krajním případě ovlivňovat i obsah vysílání, jako se o to někdy pokoušejí v médiích movití inzerenti. Přesun výběru a správy poplatků na soukromou firmu by zvýšil závislost ČT na této firmě, což - podle paní Marvanové - odporuje zákonu.

Ředitel Jiří Janeček má ale jinou právní analýzu, která jeho počínání podporuje. Takový účelový výklad si lze jistě také představit, protože se dá říci, jak stojí v zákoně, že ČT je zároveň právnická osoba. Dostane-li nějaká advokátní kancelář zadání přesun výběru zdůvodnit, za honorář to jistě ráda učiní. O konečný právní výklad by se měl v případě dalšího sporu postarat správní soud.

Jenže počínání České televize i bez soudního rozhodnutí má zajišťovat ze zákona objektivní, vyvážené a všestranné zpravodajství, proto nesmí být nikdy ani trochu zpochybnitelné, a tato formulace představuje vyšší právní normu. ČT musí být za každé situace věrohodnou institucí, nemůže a nesmí nikdy podnikat kroky, které jsou na hraně zákonnosti, jak sám přiznává v Právu ředitel Janeček. Učinila-li by ČT někdy něco, co ji podkopává důvěru, počínala by si proti smyslu svého základního poslání a i proti zákonu o České televizi, v kterém stojí, že ČT má přispívat k právnímu vědomí obyvatel. To je hlavní argument, který by měl vést k tomu, že o přesunu správy a výběru koncesionářských poplatků se již nebude ani uvažovat a bude navždy smeteno se stolu. Bohužel už nyní na tuto nalomenou důvěru reportéři ČT narážejí, když kladou protistraně nepříjemné otázky. Několikrát, jak zdůrazňuje Adam Komers, totiž slyšeli: "Co nás máte co zpovídat, zameťte si nejdříve před svým prahem a pak obtěžujte druhé".

Karel Hvížďala