Projevuje se to výraznou snahu některých novinářů nemít svůj vlastní názor, nebýt sám sebou, ale naplňovat roli, kterou od něj vyžaduje zaměstnavatel. Do jisté míry je to pochopitelné u veřejnoprávních médií, v nichž by měl moderátor zůstat ve sporech neutrální a je na divákovi či posluchači, aby si vybral. To plně respektuji, problém ale začíná tam, když se s takovým převtělováním do rolí setkáváme i v privátních médiích. Uvedu příklad: Jsem pozván jako host do nějaké diskuse, s partnerem se utkám o nějaký názor třeba na způsob vedení předvolební kampaně, partner mně oponuje, vysílání skončí a já mu povídám, člověče, to jsi přece nemohl myslet vážně. On se na celé kolo zasměje a řekne: To si piš, že jsem to nemyslel vážně. A proč jsi to tedy říkal, optám se a on odpoví: Aby bylo ve vysílání větší napětí! Jinak by to přece byla nuda. Divák potřebuje emoce a my potřebujeme, aby nás nevypnul.

Jenže problém je v tom, pouští-li někdo nějaký názor do veřejného prostoru, měl by za něj ručit a mělo by jít o jeho přesvědčení, které je podloženo argumentací a analýzou faktů. Pokud jde jen o pouhá mínění, je tento střet umělý jako ve špatně hraném ochotnickém divadle. Takovému střetu nemůže pak věřit ani divák či posluchač a hlavně každý umělý střet devalvuje téma, o kterém se hovoří. Jak známo prostředky, které volíme, abychom něčeho dosáhli, určují cíl. Jinými slovy způsob zvolené cesty nám diktuje cíl. Tyto parlamentní volby to přece jasně dokázaly: Právě způsob, jakým chtěl pan Paroubek dosáhnout vítězství, ho dovedl k prohře. A totéž platí i o prestižních médiích, budeme-li volit levné cesty, jak oslovovat posluchače, nakonec je ztratíme. Tentokrát se objevil ještě jeden efekt: Volby máme za sebou, ale zvýšená emocionalita v médiích zůstala: stejně vypjatým slovníkem se začalo psát i o vyjednávání trojkoalice, která jsou ve skutečnosti věcná.

Jako další příklad mohu uvést osobní zkušenost. Pan Petr Holec zveřejnil v Reflexu v rubrice Politika článek s názvem O hodném Paroubkovi (a hloupém Rupnikovi), v kterém kritizuje rozhovor, který jsme vedli s profesorem Jacquesem Rupnikem pro server Aktualne.cz Zatímco Rupnik připomíná historickou roli sociální demokracie v Evropě a upozorňuje na to, že sociální stát zavedl jako první kníže Bismarck a u nás ho podporoval Masaryk a pak na něm byla vystavěna celá poválečná Evropa a říká, že se mu Jiří Paroubek nezamlouvá. Autor článku v Reflexu tento obsáhlý rozhovor interpretuje jen jako chválu Paroubka, pustí se do Rupnika a tvrdí, že nešlo o ideologický boj proti sociální demokracii, protože tu považuje jen za demokratický koncept, jak přijít na buben.

Item: Pan Petr Holec proti věcné analýze, která vyžaduje přesné čtení, postavil několik propagandistických hesel a urážek, aby na stránku svého časopisu přidal víc emocí. Vystoupil z namáhavé řehole zasvěceného komentátora-analytika a hraje pouze roli herce-provokatéra. Takový typ žurnalistiky ale skrývá dvě nebezpečí: zaprvé vede k eskalaci emocí, lidem je třeba stále dávky zvyšovat a za druhé v jisté chvíli se tento koncept vždy vyčerpá a čtenáři či diváci se od něj odvrátí. Emoce, na rozdíl od informací, nejsou obměnitelné, ty se dají jen do jisté míry zvyšovat, proto takový koncept nemůže mít nikdy dlouhé trvání. Vlastně to potvrzuje to, co již v osmdesátých letech minulého století napsal Neil Postman, že každé médium je metafora a každé sdělení o vnějším světě jsou médiu, v kterém vyjdou, podobná. Určují-li tuto podobnost emoce, jsou pak tato sdělení ještě podobnější.

Karel Hvížďala