Tato čísla velice přesně odrážejí vnitřní situaci České republiky a stav naší demokracie. Představitelé výkonné a zákonodárné moci se uzavřeli sami do sebe, od zbytku nejen obyvatelstva, ale i světa se odřízli: v Evropské unii vidí nechtěného přítele a občany zhrzeně ignorují, ve svaté víře, že jsou nositeli té jediné pravdy, a proto jsou více méně sami se sebou spokojeni.

Jenže, "dámy a pánové, člověk je ústředním problémem světa. Musí býti nutně i problémem budování našeho státu. Musíme nalézat našeho člověka, musíme jej vyhrabat z kolektivu, z masy, do které jsme ho nechali zapadnout. Musíme ho naučit učení." To jsou slova Jana Antonína Bati při promoci na počátku třicátých let minulého století na brněnské technice. Vynechal jsem jen Československo, aby hned nebylo jasné, jak je tento citát starý. Jan Baťa ještě dodal: "Náš úspěch je v našem člověku. V tom, že jsme jej osvobodili z postavení panského robotníka, proletáře a vyděděnce skrčeného za kamny. Udělali jsme z něho světoobčana, který se nebojí lidí a světa a který je si vědom toho, co dokáže, protože to chce dokázat."

Na tento starý ověřený český recept na úspěch jsme zapomněli: vláda Petra Nečase je úspěšná jen sama pro sebe, ve vlastních očích a na zodpovědnost, o které stále hovoří: mluví o sobě jako o vládě rozpočtové odpovědnosti, zcela zapomněla. Zodpovědnost totiž spočívá v tom, že vláda či člověk za své konání ručí nejen právně či ekonomicky, ale i morálně a eticky, což v praxi znamená, že o svých krocích musí být schopná přesvědčit alespoň polovinu občanů své země. Právě takovýto souhlas pak zpětně vládní, byť někdy tvrdé kroky, legitimuje. Na tento druhý a stejně podstatný rozměr odpovědnosti bohužel i vláda křesťansky smýšlejícího Petra Nečase zapomněla či ho nezvládla, neřkuli ignorovala.

Problém vlády Petra Nečase je však o to větší, že ztratila i značnou část příznivců v řadách inteligence a středních vrstev, kteří by ji mohli pomoci reformní kroky veřejnosti vysvětlit, když zcela nezodpovědně nadřadila ekonomické učebnicové poučky nad všechny ostatní hodnoty, které nám zřetelně ukazují, že za vyspělým světem zaostáváme a zaostávat budeme ještě rychleji. Inteligence sice z pozice mocenského rozhodování nepředstavuje početně silnou skupinu obyvatelstva, ale je to jedině tato sociální skupina, která je schopná reformní kroky občanům vysvětlovat. Jak mohli naši politici pochopit, PR agentury tuto práci za ně nikdy nevykonají: nemají na to vzdělání ani důvěru a věrohodnost.

Vládu, zdá se, ani tato skutečnost nezajímá a názory této důležité minority přezírá. Nejzřetelněji je to vidět na tom, že na jedné straně tato vláda sice tvrdí, že malý stát může přežít jen díky exportu zboží s vysokou přidanou hodnotou, tedy díky náročným technologiím, ale na druhé straně v rámci úspor škrtá výdaje na školství, ač podle průzkumu PISA víme, že kvalita českých žáků a studentů se dramaticky propadá.

Vláda to sice rovněž ví, Petr Nečas v již zmíněném rozhovoru dokonce říká, že pokud to nezměníme, zhorší se kvalita českých škol a za dvacet třicet let, protože nebudeme mít kvalifikované lidi, na to doplatíme. Ale protože zvýšení investic právě do škol, vědy a výzkumu není schopen ve své vládě prosadit, usvědčuje ho to ze slabosti.

A podobně je to s důsledky růstu DPH za knihy a tiskoviny. Již navýšení z pěti na deset procent v roce 2008 mělo značně nepříznivé následky: dva roky na to poklesl počet titulů o 1500, počet odborných knih klesl o čtvrtinu a výroba vysokoškolských učebnic dokonce o 17 procent. Příští rok by se sazba DPH měla u tiskovin zvýšit na 14 procent a v roce 2013 dokonce na 17,5 procenta, což nabídku knih ještě sníží a to samozřejmě ohrožuje dále naši vzdělanost.

Sečteno a podtrženo: vláda slušného Petra Nečase nejspíš hlavně kvůli jeho malé vůdčí schopnosti a velké síle a razantnosti ekonomických ministrů proti sobě popudila během krátké doby většinu občanů, zapomněla na to, proč byl Baťa úspěšný, zneužila slovo odpovědnost a pustila se do boje s většinou svých občanů: Takový nerovný střet nemůže nikdy vyhrát. Pokud si to neuvědomuje, není jí pomoci.

Karel Hvížďala
Psáno pro ČRo 6