Ústavní soud je většinového názoru, že pojistné plnění v sociální oblasti musí být přiměřenější předchozím výdělkům. Kdo vydělával víc, měl by víc dostávat. Pokud se zásada uplatní obecně a nebude se vybírat víc, dvěma třetinám důchodců se reálně sníží důchody: aritmetický důsledek růstu nadprůměrných důchodů a poklesu podprůměrných. Statisticky jde o růst "ohrožení chudobou".

Položme otázku, jak by tento přístup uplatnil Ústavní soud ve zdravotním pojištění, které má stejný charakter jako penzijní. I zde se platí nerovně, podle příjmové situace. Plnění je zcela rovné, každému se dostane péče, jakou v dané situaci potřebuje.

V logice Ústavního soudu je to špatně. Lepší léčení by měli získat bohatší, prosťáčci by neměli mít nárok na dražší léky nebo nákladné transplantace. Bankéř by neměl čekat na novou ledvinu tak dlouho jako chudá vdova a traktoristům by se neměl podávat inzulín déle než dva roky. Víc nezaplatili.

Stáří je "nemoc". Někdo stárne rychle, jiný pomalu. Jeden na tu nemoc umírá dříve, druhý později. Proč platit pojistné, když umřu dříve, než se dožiji důchodu? Proč ty marně zaplacené peníze rodině nevrátí? Proč druhý pobírá důchod, který si nezaplatil, třeba čtyřicet let? Proč je to "nespravedlivé?"

Zdravotní ani penzijní pojištění totiž nemají komerční charakter, jde o odvody daním podobné, parafiskál. Zajištění ve stáří a v nemoci je veřejnou službou. Má zajistit základní standard humanity.

Nevyčítám většině ústavních kmetů rozhodnutí, že soudce má mít vyšší důchod než plebs. I soudci se berou o peníze a "přisoudili" si je nejednou. Navrhl bych proto smířlivě, aby ústavní soudci šli do penze za plný plat. Aby mohli jít hned. Hrozba zákazu transplantací pro chudáky by odpadla.