Solidarita, pospolitost, pevná pouta. Taková slova mě napadají, když čtu o rumunských Romech, kteří v Česku čekali na uzdravení svého prince. Drželi jeho matku, stáli při sobě. Solidárně se zachovali také čeští Romové, kteří na pobyt svých přátel v českých luzích a hájích přispěli finanční sbírkou. Princ zemřel, Romové prolévají potoky slz. Jak by ne, zemřel mladý člověk, který měl život před sebou. Ani teď, ve chvíli nejtěžší, Romové nenechávají matku prince samotnou. Jsou při sobě, jsou tedy v bezpečí.

Škoda, že tohle se v médiích zmiňuje až sekundárně. Primárně je zdůrazňováno, kde Romové bivakovali, zda to bylo, či nebylo oprávněné, kolik Praha zaplatí za převoz do Rumunska, kolik bude stát nemocniční pobyt zesnulého prince… Ve světle toho, že jsme byli svědky rodinné pospolitosti, lásky a odhodlanosti postavit se neohroženě za bližního, jsou ale všechna slova o penězích nepodstatná. Ráda ze svých daní rumunským Romům přispěji a ještě raději bych ze zdravotního pojištění přispěla, kdyby princ přežil.

Ta romská ukázka pospolitosti (škoda, že se smutným koncem) české společnosti dala víc, než vzala. Z příběhu je zřejmé, že Romům je často křivděno a že se od nich máme co učit. Že se nemáme bát citů, máme projevovat emoce, protože ty jsou motorem mezilidských vztahů. Tragická událost by nás měla vést k zamyšlení: zda i my umíme takto při sobě stát… Někteří z nás jistě ano, jiní ne. Pokud se úvahy a diskuse o pobytu rumunských Romů v Česku budou ubírat jen směrem materiálním a bude v nich chybět lidská dimenze, bude to věčná škoda. Předsudky velké části majority vůči Romům se v takovém případě neprolomí. V případě opačném se prolomit (nebo alespoň nalomit) mohou.