Statečný jistě byl: vydržel vzdorovat totalitní režimu a své názory i po listopadu 1989 dokázal tvrdě prosazovat. Někdy opět proti většině, ne vždycky jsem s ním souhlasil, ale v diskusích byl vždy slušný, nikdy nepřekročil pravidla kultivovaného dialogu, nepřekrucoval fakta, hovořil věcně, uměl se na věci dívat z nečekané strany, nebyl dogmatik.

Znali jsme se dlouho, někdy od poloviny šedesátých let. Byl nepřehlédnutelnou figurou Československého rozhlasu, stejně jako jeho asi největší kamarád Luboš Dobrovský, kterého Jiří přivedl k novinařině. V roce 1970 byl na mé svatbě a má první cesta z emigrace začátkem prosince 1989 vedla do Černínského paláce na jeho inauguraci: poslal mě tam tehdy s televizním týmem berlínský RIAS a natočili jsme o Jiřím Dienstbierovi s kameramanem Janem Kerhartem krátký dokument.

Připomínám tato osobní setkání hlavně proto, abych jako očitý svědek doplnil, co mi v nekrolozích chybí, a sice že Jiří Dienstbier byl výborný společník, milovník žen, dobrého jídla a pití. Velmi rád cestoval a všude se pohyboval jako doma. Nikdy nezkazil žádnou legraci, měl vždy kolem sebe spousty přátel a uměl se krásně smát. Hned po revoluci se ženy přece dělily na havlovky, klausovky a dientsbierovky.

V základním směřování České republiky měl - na rozdíl od řady politiků u nás - naprosto jasno, nemlžil a nevyužíval staré nenávisti a nedořešené problémy ke sbírání politických bodů mezi voliči. Za zvláštní projev pokleslé politiky považoval pěstování českých komplexů méněcennosti strašením požadavky sudetských Němců. Připomínal, jak na tvrzení, že nějaký evropský soudce by mohl ignorovat mezinárodní právo a že jeho rozsudek by platil v celé EU, reagoval bavorský předseda vlády, který mu řekl: Vždyť víte, že blbci jsou všude! Na podobné reakce některých našich politiků se díval jako na paranoidní křeč. Říkal: chceme být v Evropě, schválili jsme si to v referendu, ale jako bychom netušili, že to znamená chápat suverénně naši identitu jako tvořivý prvek společného evropského celku.

Vytýkal nám, že dvacet let po listopadu chybí v Česku politická kultura euroamerické civilizace, i když se k ní verbálně hlásíme. Když prezident Klaus váhal s podepsáním Lisabonské smlouvy, řekl: "Představa, že by britská královna odmítla podepsat rozhodnutí britského parlamentu je absurdní. Když americký Kongres přehlasuje prezidentovo veto, "nejmocnější muž planety" se musí podřídit stejně, jako nemůže zpochybnit verdikt Nejvyššího soudu. Nejen proto, že mu to zákon přikazuje, ale proto, že je nejvyšším garantem zákona." Připomeňme, že Nejvyšší soud v USA je totéž co u nás Ústavní soud!

Tyto jasné politické postoje, mezinárodní zkušenosti Jiřího Dienstbiera a jeho smích nám budou určitě chybět.

Karel Hvížďala