Dle ústavního soudu je nepřijatelné, aby člověk, který měl příjem například 60-80 tisíc, měl důchod jen o pár tisícovek vyšší než člověk, který bral kupříkladu pouhých 15 tisíc.

Bohatým je třeba zvýšit důchody, říká ústavní soud, ber kde ber. Pokud není dost pro všechny, pak je zřejmě třeba vzít těm chudším podle biblického: Bohatým bude přidáno a chudým odebráno i to málo, co mají.

Až dosud jsem si myslel, že takové věci jako zvyšování daní, důchodová reforma, míra solidarity v sociálním systému .– že tohle vše je práce pro politické strany, odborníky ,prostor pro veřejnou politickou debatu. Nic takového. V Česku to máme jinak. Tady máme ústavní soud, který se dovolí zrušit termín demokratických voleb. U nás se ten stejný ústavní soud shůry snese do předvolební debaty a sdělí politikům a zákonodárcům, jak bude zítra vypadat důchodový systém. Dokonce dá i termín, do kdy musí být jeho zadání splněno. Dlužno podotknout, že termín 3O září 2011 je krajně šibeniční, vezmeme-li v úvahu mimořádné nároky na státní rozpočet, potřebnou dobu přípravy příslušných zákonů a třeba také fakt, že jsme uprostřed světové hospodářské krize, která všude vytvořila hluboké deficity rozpočtů.

Vím, že rozhodnutí ústavního soudu je nutné respektovat. To ale neznamená, že by bylo nekritizovatelné. Tvrdím, že tohle rozhodnutí je nezodpovědné a zasahuje do sféry politického rozhodování, které ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat, že solidarity už bylo dost a že v prvním pilíři důchodového systému bude nyní dominantní zásluhovost. V parlamentní demokracii to jsou zákonodárci , kteří mají právo stanovovat konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Takové podmínky pak musí být závislé na sociální dohodě, ekonomické situaci státu a musí být výsledkem určité veřejné politické debaty.

Pochopil bych, kdyby ústavní soud zasáhl v případě, kdy by soudci došli k závěru, že například určitá část důchodců v naší zemi nemá zajištěny nejelementárnější podmínky důstojného života. Pak bych rozuměl odkazu na Listinu práv a požadavek „přiměřeného hmotného zabezpečení ve stáří.“ Jsem přesvědčen , že to, o čem mluví Listina práv občanů, je povinnost zajistit minimální sociální standard všem občanům v důchodu. Listina rozhodně nemluví o „přiměřenosti“ z hlediska představ a nároků jednotlivých občanů.

Onen první „průběhový“ pilíř důchodového systému je v drtivé většině evropských zemí založen na solidárním principu a rozhodně nevychází primárně z požadavků a představ občanů například v návaznosti na životní úroveň, na kterou byli po dosavadní aktivní život zvyklí. Alternativní přístup mají země jako Kanada či Nový Zéland. Ovšem ty chápou důchod spíš jako jakousi minimální sociální dávku , stejnou a rovnou pro všechny bez rozdílu předchozích příjmů

Tím vším se ale ústavní soud zřejmě vůbec nezabýval. Z důvodové zprávy plyne, že se nezabýval ani demografickými aspekty , ani srovnáním s jinými zeměmi, že ho nezajímala příliš ani statistika ani celková ekonomická situace státu. O důchodovém systému tu rozhodl někdo, koho evidentně příliš nezajímala ani bilance výdajů a příjmů důchodového systému.

Ano, jsou věci, o kterých má rozhodovat ústavní soud jako poslední instance. Ale takovou věcí nemůže a nemá být míra solidarity našeho sociálního, potažmo důchodového systému. Něco takového je doménou demokratické politické diskuse a vytváření širokého společenského konsensu. Politici pak musí rozhodnout a nesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Musí být připraveni kdykoliv svá rozhodnutí hájit a čelit důsledkům.
Ústavní soud vstoupil znovu do prostoru, který mu nepatří. Je zřejmé, že ústavní soudci nejsou a nebudou odpovídajícím způsobem účastni další politické a odborné debaty kolem reformy důchodového systému Zdůvodnění, které pro svůj zásah poskytli, je přirozeně nedostatečné.. Je zarážející, že rozhodli přesto, že si musí být vědomi toho, že náklady a důsledky jejich rozhodnutí ponesou jiní.