Nejprve byl společným kandidátem ČSSD a SZ Jan Švejnar, který měl podle průzkumů veřejného mínění také nejvyšší podporu veřejnosti. Má zkušenosti z Evropy i Spojených států amerických, jeho cílem bylo, aby Evropa dohnala ostatní velmoci ve všech směrech. Sociální demokracie od jeho nominace záhy ustoupila a navrhla svého bývalého předsedu Vladimíra Špidlu. Zelení Švejnara podporovali do poslední chvíle. Když bylo jasné, že širší podporu politických stran nemá, kývli na jméno Špidly. S ČSSD by jej prosadili. Vláda, která eurokomisaře oficiálně nominuje, by jistě brala na domluvu zřetel. A ejhle. Sociální demokracie se domluvila s ODS - na jménu stávajícího ministra pro evropského záležitosti Štefana Füleho. Nic proti tomu, předpoklady jistě má. Otázkou ale zůstává, proč sociální demokracie více nebojovala o své dva kandidáty. Že by Paroubkovi a dalším vadilo, že bezpartijní Švejnar je silnou osobností, která by nepodléhala stranickému diktátu a v Evropské komisi by působila vskutku nezávisle - nevděčila by ani ČSSD, ani ODS, ani žádné další straně? To je přece povinnost eurokomisařů - nesmí hájit zájmy stran ani země, která je vyslala, ale celé EU, resortu, za který jsou odpovědni.

Tak také ve funkci konal sociální demokrat Vladimír Špidla. Přes lavírování ČSSD v Poslanecké sněmovně prosazoval třeba antidiskriminační zákon. Věděl, že občany žádné země nesmějí být diskriminováni. Dokonce i na sociálnědemokratické poslance, kteří zvolili zdržovací taktiku a ČR tak byla dlouhou dobu jedinou evropskou zemí, která antidiskriminační normu nepřijala, v tomto směru apeloval. Připomínal staré anglické přísloví, že „nejlepší je nepřítelem dobrého“ a že lpět na maximální podobě normy nepřinese nic, kdežto přistoupení na vyjednaný kompromis zajistí také občanům ČR standardní ochranu před diskriminací. Dával ve funkci přednost věcnosti před politikařením, mocenské hrátky mu nic neříkaly, euromisařskou nezávislost ctil se vším všudy. To vadilo? Skoro to působí jakoby ho ČSSD ve funkci dále nechtěla a navrhla ho jen tak, aby se neřeklo… Nakonec za něj v poslední fázi bojovali jen zelení… Řekli, že po Švejnarovi je druhým nejvhodnějším kandidátem.

Füle jistě bude profesionálním eurokomisařem. To, že se na něm, po původních zdlouhavých hrátkách, ale nakonec dohodly dvě nejsilnější politické strany, působí jako další z předeher možné budoucí velké koalice. Dohodnou se přece jen silní a velcí, je potřebné si dokázat sílu! Nejprve jakoby oběma velkým stranám vadila popularita stávajícího premiéra Jana Fischera, tak se ho pokusili odsunout z funkce premiéra a přemístit do Evropské komise. Přece jim nebude na domácím písečku vynikat někdo třetí… Fischer to odmítl. Pak začal kolotoč nekompromisních výroků sociálních i občanských demokratů, který vyvrcholil v dohodu ČSSD a ODS na společném kandidátovi. Navzdory tomu, že sociální demokracie měla hlasy na prosazení svých kandidátů…

Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. Tak praví milionkrát omletá dětská říkanka, pojednávající o klíči. Ten k naší tajence je nabíledni: jak je vidět, do českých luhů a hájů nám pomalu vplouvá velká koalice. Projevuje se nenápadně a plíživě. Když se ale začnou spojovat velcí, kteří na sebe jinak křičí a oči by si svými výroky vydloubali, jde jen o rozdělení moci. Nikoli o rozumné kompromisy, nikoli o ideje. Politika je přitom správa věcí veřejných, nikoli vlastních.