Navíc je nekontrolovatelný s výjimkou oblasti lidských práv, kde se lidé, jež Ústavní soud protiprávně poškodil, mohou obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Proto v Evropě platí zásada sebeomezení ústavních soudů, aby soudci, vědomi si své moci, zasahovali do politiky jen způsobem nejnutnějším. Proti tomu však stojí známá zásada, že každý orgán se snaží zvyšovat svou moc, zvlášť je-li nekontrolovaný.

Náš Ústavní soud se řídí druhou zásadou o rozšiřování své moci. Dokazuje to zrušením voleb, kdy zasáhl do základního práva občanů ve volbách rozhodnout o politické orientaci vlády a přisvojil si moc rušit ústavní zákony. Dokazuje to i nálezem o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem. Ústavní soud je totiž vázán návrhem, může rozhodnout jen to, co je předmětem sporu, jenž vymezuje navrhovatel. Ústavní soud však jako by mimochodem v odůvodnění nálezu vyjádřil názor, že prezident má ratifikovat mezinárodní smlouvu bez zbytečného odkladu. Čímž vyšel mimo předmět řízení určený navrhovatelem, neboť Lisabonská smlouva neřeší vnitrostátní pravidla ratifikace, a porušil zásadu, že soud je vázán návrhem. Je samozřejmé, že každý státní orgán má rozhodovat bez zbytečného odkladu, což se některým orgánům nedaří. I u samotného Ústavního soudu vznikají průtahy. Ovšem žádaný orgán nemůže vstupovat do ústavní pravomoci jiných orgánů. Proto je nutné odmítnout závaznost názoru o povinnosti prezidenta automaticky ratifikovat mezinárodní smlouvy vysloveného Ústavním soudem ve věci, která se týká jiné otázky. Prezident musí návrh na výkon své pravomoci bez zbytečného odkladu posoudit, nikoli každému vyhovět. Ústavní soud není nad ústavou a je správné odmítnout snahy Ústavního soudu o posílení vlastní mocenské pozice bez toho, aby tak učinil ústavodárce změnou ústavy.

Zdeněk Koudelka