Ta smrt byla pro rockovou hvězdu jeho typu docela příznačná - Hendrix se v opilosti udusil ve spánku vlastními zvratky. Necelé tři týdny poté se předávkovala heroinem zpěvačka Janis Joplinová. A devět měsíců nato podlehl v Paříži (zřejmě) srdečnímu záchvatu Jim Morrison ze skupiny Doors. Tragický konec této legendární nesvaté trojice se stal symbolickou tečkou za dekádou velkého mejdanu květinových dětí, který snad nejlépe vystihl Timothy Leary svým sloganem "Turn On, Tune In, Drop Out".

To, co se odehrálo během zmíněného desetiletí v západním světě, dodnes fascinuje kdekoho, v pozitivním i negativním smyslu slova. Jedněm to připadá jako unikátní, neopakovatelná a spontánní doba svobody, kdy se bořily hranice, posouvaly konvence a padala tabu. Jiným zase jako doba nepřiměřené, arogantní a frackovité vzpoury rozmazlené mládeže proti "establishmentové" generaci svých rodičů.

Romana Jocha znám jako esenciálního konzervativce a proto se nedivím, že zašel ještě dál. V článku pro HN nazval 60. léta jednou "z nejdestruktivnějších dekád v dějinách lidstva." Tvrdí, že tehdy prý starou levici nahradila nová, jejímž cílem bylo zbavit západní společnost morálních a tradičních norem, což se jí částečně povedlo (nutno dodat, že Joch má na mysli situaci v tehdejším západním světě, ne realitu za železnou oponou). Pro tento názor, jak vystřižený z argumentační výbavy americké "religious right", mám sice jisté pochopení, ale naprosto jej nesdílím. Nebyl to přece žádný odněkud řízený pokus o skrytou socialistickou revoluci či antisystémový převrat. Vždyť ani ideologicky či filozoficky nešlo o žádné jasně definované hnutí, spíš o poněkud zmatenou, nekonzistentní a neukotvenou tříšt´ všeho možného: východní náboženství, mytologie přírodních národů, egoistický hedonismus, důraz na vlastní individuální prožitek, změněné stavy vědomí pod vlivem drog, povrchní deriváty různých -ismů, něco salonního levičáctví spolu s kultem mládí a pokroku a další a další vlivy. Vše se také odehrávalo v rámci daného společenského systému, ten nebyl ohrožen ani na chvilku - tehdejší máničky se změnily na dnešní příslušníky střední třídy, kteří by stávající řád nechtěli bořit ani náhodou.

Daleko víc se mi líbí, jak definuje 60. léta nizozemský filozof a literární vědec Maarten Doorman ve své knize "Romantický řád". Řadí je mezi jednu z romantických "vzpour" či výronů romantického individualismu, kterých euroamerická civilizace zažila od počátku 19. století už několik. Neváhá vést spojnici mezi zakladateli romantismu jako Herderem, Schillerem či Byronem a už zmíněným Jimi Hendrixem nebo Andy Warholem. Porovnává vzezření Shelleyho, Novalise či Beethovena se zevnějškem hippies. A festival ve Woodstocku je pro něj karnevalem "hluboce zažitých klišé romantického ideového arzenálu". Zasazení do takového kontextu je podle mě pro 60. léta mnohem vhodnější, než Jochovo přepjaté ideologizování. Koneckonců, i Jochovy ostré výroky můžeme (samozřejmě do určité míry a s velkou nadsázkou) považovat za jakousi současnou variantu způsobu, jakým již před 170 lety tradicionalista J. K. Tyl odsuzoval "rozervance", romantického básníka K. H. Máchu.

Na druhou stranu má Joch určitě pravdu v tom, že uvolněná atmosféra 60. let byla velmi brzy politicky zpracována, z čehož se zrodilo mj. hypertrofované pojetí lidských práv jako souboru kolektivních nároků, které lze vynucovat právní cestou, doprovázené bičem politické korektnosti. Dnes jde o jeden z hlavních ideových sporů mezi levicí a pravicí. Démonizovat kvůli tomu ale celou tu dekádu jako Joch je přehnané. To, co bylo naivní a krátkodeché, se postupně vypařilo a kondenzuje dnes jen v podobě nostalgických vzpomínek. A nejdéle z 60.let přetrvalo to, co se tehdy zrodilo v kultuře, zejména v hudbě - na tomto poli byla úroda tak bohatá, že ji lze de facto sklízet dodnes. Například bez fenomenální instrumentální virtuozity Jimiho Hendrixe by dnešní rocková hudba nebo hra na elektrickou kytaru vypadaly úplně jinak. Ten kousek romantika v každém z nás by si to zrovna dnes mohl připomenout.