O zdanění finačního světa, který se na mnoze utrhl od reálné ekonomiky se diskutuje dlouho. Dosud to však bylo doménou jen některých akademiků a levičáků.

Zdanit „hamižné“ bankéře je téma kontraverzní ale i populární. Zpočátku byla diskutována hlavně daň ze zisků a odměn ve finančním sektoru (financial activities tax, FAT). Vedl k tomu jednoduchý politický pohled –v době plošných úspor a škrtů nelze nechat bez povšimnutí jaké odměny pobírají elity bankovního světa. Další otázka byla jak vrátit daňovým poplatníkům zdroje, kterými z veřejných rozpočtů v některých zemích sanovali bankovní sektor. A řešením mohla být zvláštní daň z bankovního majetku (bank tax), jejíž výnos by byl směřován do národních rozpočtů či do rezervních fondů. Toto řešení přijalo např. v Evropě od letošního roku Německo, diskutuje se také na Slovensku a jinde.

V souvislosti s přípravou nového rozpočtového období na léta 2013-2020 předložila EU návrh na další podobnou daň a to jako součást zdrojů evropského rozpočtu. Jde o zdanění pohybu kapitálu, tedy v podstatě daň navrhovaná už před lety prof. Tobinem a to na území EU (financial transaction tax, FTT). Tento koncept se dostal do tzv. Paktu pro euro na jaře letošního roku. Mělo by jít o jeden z vlastních zdrojů evropského rozpočtu (ten je zatím financován tradičně z národních zdrojů). Inkaso by dosahovalo v celé EU řádu desítek miliard (konečné číslo by záviselo od šíře daňového základu z kterého by měly být vyňaty hypotéky, pojistné smlouvy a běžné převody pro malé podniky).V EU se k tomuto návrhu zformovala poměrně široká podpora, z které vybočuje v podstatě jen Velká Britanie a Česká republika.

Lze pochopit, že ve Velké Britanii jsou zájmy londýnské City (mezinárodní finanční centrum) silné a že britská ekonomika dokonce z činnosti centra finančního průmyslu na svém území něco má. Objem transakcí z Londýna je obrovský – je větší než ve zbytku celé EU. Proč ale se bankovní dani všemožně brání i Česká republika ? Již za vlády premiéra Jana Fischera byla v Bruselu vyjednána výjimka na zavádění poplatků na finanční sektor. Nyní si vláda Petra Nečase nechala koaličními hlasy v Poslanecké sněmovně schválit jednoznačně odmítavou pozici ČR na vyjednávání o bankovní dani. Přitom je to téma zásadní a místo abychom se mu věnovali, tak se ČR touto vládní pozicí diskusi v EU uzavírá.

Argumenty vlády i zástupců ČNB a bankovního sektoru v ČR jsou následující. Prý se zhorší globální konkurenceschopnost evropského finančního sektoru a banky utečou do jiných zemí (podobně jako se to stalo ve Švédsku po roce 1984, kdy zdanilo ochody s akciemi a dluhopisy). Je tu prý i nebezpečí, že banky přenesou tento daňový náklad na spotřebitele. EU kontruje, že krok EU má precedenční význam pro ostatní svět a že je logické, když se právě evropské banky budou tímto skromným příspěvkem podílet na solidárním financování evropské soudržnosti, když svými spekulativními obchody pomáhaly finanční krizi spustit.

Pravdou je, že český bankovní sektor byl současnou krizí minimálně zasažen a že české pobočky zahraničních bank jsou vlastně slepičky snášející zlatá vajíčka (jen na dividendách každoročně odvádí zahraničním akcionářům kolem 20 miliard korun). Není tedy pravděpodobné, že by se po zavedení nijak velké evropské bankovní daně přesunuly jinam. V malé ČR by se také touto „federální“ daní nevybraly nějaké velké sumy, nejsme pupek finančního světa (odhadem v řádu stamilionů eur).

Jde tedy v podstatě o velmi malou podporu našich bankéřů do evropského rozpočtu. Ten je zatím plánován značně omezený (kolem 1% hrubého důchodu EU) – jestliže oproti období 2007-2013 vzroste objem evropských rozpočtových zdrojů o 3, tak vzhledem k inflaci jejich reálná hodnota de facto klesá. A klesá tedy schopnost financovat soudržnost EU. Volba je tedy prostá : chceme chránit české pobočky zahraničních bank a nebo schopnost evropského solidárního financování ?

Jiří Dolejš