Dokonce si i může říct, že se to vlastně zlepšilo, bývalo to horší. Kdo tu dlouho nežil a stále se tu vyskytuje jen částečně, a navíc chodí do práce sedm kroků z ložnice do pracovny, se s vrátnými setkává řidčeji, zato ale břitčeji.

Mně se to zase přihodilo tuhle v neděli, když mě ráno sklátil hexenšus, což je pracovní neschopnost i pro spisovatele. V hlubokém předklonu a křivým našlapováním doklopýtám k autu a v kruté bolesti dojíždím do nejbližší nemocnice na pohotovost. Koupím si ve vrátnici devadesátikorunový kupón, dobelhám se na pohotovost, odevzdám kupon doktorce, ta mě napíše recept, píchne do zadku injekci a po předložení mé pojišťovací eurokartičky sdělí, že coby zahraniční pojištěnec platím ne devadesát, nýbrž čtyři sta a že mně je anglická pojišťovna proplatí. Kozla proplatí, anglická pojišťovna o tom samozřejmě nic neví a proplácí přímo české pojišťovně plnou cenu ošetření. Ale budiž, české zdravotnictví potřebuje píchnout a od koho už si to vzít, než od cizáků. Devadesátikorunový kupón mně vrací, abych si jej nechal proplatit na vrátnici.

„Ten kupón už není nový, takže vám ho neproplatím,“ oznamuje vrátný.

Informuji ho (stále v hlubokém pokřiveném předklonu), že jsem právě zaplatil čtyři stovky a že bych těch devadesát rád dostal zpět, jak radí paní doktorka.

„To si musíte jít na tuhletu adresu ve všední den, tam vám to možná proplatí,“ odpovídá vrátný.
„Vždyť já se sotva hýbu,“ sípám.
„Za to já nemůžu.“
„To takhle okrádáte pacienty?“ sípám.
„Já ne, to zdravotnictví.“

Dobelhal jsem se zpět doktorce oznámit, že mně vrátný odmítá vrátit peníze, protože kupón je prý pomačkaný.

„Ten kupón je úplně v pořádku, co si vrátný vymýšlí za nesmysly,“ říká doktorka.
„Nemohli byste si ho nechat a vrátit mně to z těch čtyř stovek?“ zkouším logické řešení.

Po chvíli přemýšlení doktorka kývne „proč ne“ a sestřička vyplácí. Vracím se k vrátnici a vrátnému sděluji, že paní doktorka prohlásila kupón za úplně v pořádku.

„Paní doktorka si může říkat co chce, já vám pomačkaný kupón neproplatím. Proto taky každého upozorňuju, aby ho nemačkal.“
„Mě jste neupozornil.“
„Vy jste se na nic neptal.“
„Jak můžete být takhle bezohlední k pacientům?“ ptám se.
„Tohle nemám v popisu práce.“
„To máte v popisu práce buzerovat pacienty?“
„Nezlobte a jděte marodit.“

Ještě že mám smysl pro komedii. Taky jsem mohl dopadnout jako John Bok a být stíhán za ublížení na těle veřejného činitele.

Asi před rokem jsem humor ztratil s vrátným v jedné pražské zahraniční instituci, který mě za vstup jinou půlkou dvojitých dveří, než tou na jeho straně, seřval tak, že jsem se na něho musel rozeřvat zpět, co si to dovoluje k neznámým lidem, zvlášť v zahraniční instituci.

„A vy jste co, že buzerujete mě?“ odpověděl.

Když jsem mu ukázal anglický novinářský průkaz, dodal:
„A to se z vás mám posrat?“

Je holt osvěžující si občas připomenout, kdo je tu pánem.
   
Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes