Edvard Kožušník, kandidát ODS do Evropského parlamentu, přišel s myšlenkou, že je třeba, aby média veřejné služby byla závislejší na státu. Aby byla přímo státem placená. Proto není třeba koncesionářských poplatků, ale toho, aby rozhlas i televize pokorně každý rok poprosili státní rozpočet, aby byl tak hodný a něco jim dal. A rozpočet jim buď dá, nebo nedá. Uvedl to do souvislosti s rušením poplatků ve zdravotnictví. Bohužel opominul fakt, že platíme zdravotní pojištění, ale to nevadí.

Proč se platí koncesionářské poplatky, je celkem jasné ze zákona o České televizi a Českém rozhlasu. Přiznejme si současně, že v době, kdy už se dávno koncese na vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače nevydávají,  je "koncesionářský" poplatek to státu nezávislá všeobecná daň, mající zajistit právě nezávislost na vrtoších ministra financí či vlády při porcování medvěda. Myšlenka zrušit poplatky se nezjevila poprvé. Před několika lety s týmž návrhem přišel – spolu s Kožušníkem – tehdy čerstvě odejitý ředitel televize Prima Martin Dvořák, tehdy nový ředitel pražského Dopravního podniku a zároveň aktivista Kožušníkova sdružení eStát.    (Ostatně se zdá, podle kolujících drbů, že místo ředitele pražských dopravních podniků je oblíbená slibovaná cílová prémie. Že by ty jízdenky tolik vynášely?) Dvořák měl tehdy poměrně čerstvou zkušenost, že v konkurenci se sílící Českou televizí a monopolisticky se chovající komerční televizí Nova nemá Prima šanci. Prodělek z finančně náročné reality show televizi vyčerpal skoro k bankrotu. A i proto byl její ředitel odejit.

To, že zrušit poplatky není dobrý nápad si myslí i představitelé Evropské vysílací unie EBU, kteří zastávají jasný názor, že učinit média veřejné služby závislá na státu je ohrožení demokracie.
Ostatně – jak je to s financováním médií státem jsem nejlépe pochopila při debatě se zaměstnankyní maďarské televize, jejíž přechod od státního ke koncesionářskému financování  uvízl kdesi na mělčině. „To víte, že nikdy nedostaneme, kolik potřebujeme. A jsme první, komu vždycky peníze vezmou,“ řekla mi tehdy Aranka.

Ostatně bylo celkem známo, že když že když Guyrcsány něco potřeboval, tak prostě v návrhu rozpočtu snížil kapitolu MTV a MR na 1 forint a nechal se doprošovat. Udělat si z médií poslušné instituce je dobrý nápad (taky by se mi líbilo mít někoho loajálního), jenže  voliči jsou vrtkaví, a to, co dnes připadá jednomu jako fajn nápad se mu za tři roky může zdát jako ne tak fajn nápad. Protože pudem sebezáchovy bude přiklonit se vždy k silnějšímu. Posílit jeho sílu.  Což je jen logické. Pokud ale bude zavedena státní televize, pak můžeme dospět k tomu, že budou také opoziční televize, které budou nezávislé, ať už financované jakkoliv a kolem nichž se budou shlukovat ti, jejichž volba nebyla vítězná.

Financování médií veřejné služby státem se děje obvykle tam, kde se média dostala do problémů, například ve Španělsku, jehož televize se zadlužila natolik, že státu nezbylo, než za ni alespoň dočasně převzít odpovědnost. Dlužno ale dodat, že  to nebylo tím, že by Španělé nějak rozhazovali, ale tím, že regionální studia začala být natolik navázána na místní politiky, že ti si ji „zprivatizovali“. A oheň byl na střeše. Česká televize je fungující, ekonomicky konsolidovaná, nijak nezadlužená instituce se schopností plnit požadavky zákona i mediální veřejnou službu. Jakož i Český rozhlas.

Ostatně, problémy, které by s financování z rozpočtu nastaly  poměrně  brutálně, leč přesně pojmenoval šéf mediální komise sněmovny Vítězslav Jandák. „Dneska myslím, že by to nepovolili, kasa cink, tam není koruna, takže mám pocit, že na tohle bych se musel nejprve zeptat.“

Léčbou na hloupost je čas. Zviditelňovací kampaň do Evropského parlamentu jednou skončí a s ní i nápady radikálů.