Tahle myšlenka by zapadnout neměla. Už jen proto, že premiér je proti. To je signál, že jde o krok správným směrem. Šéfy policie nebo nejvyšší státní zástupce by neměl vybírat jeden politik jedné politické strany.

Policie nikdy nebude mít důvěru celé veřejnosti
Policie nikdy nebude mít důvěru celé veřejnosti, pokud ji povede člověk dosazený jednou politickou stranou. Už z principu, i kdyby to skutečně důvěryhodný člověk byl. Policista má automaticky obavu stíhat politika z partaje, která dosadila jeho šéfa. To samé platí o nejvyšším státním zástupci. Policie i státní zastupitelství, by jako soudy měly být na maximum odstřiženy od politických vlivů. Jinými slovy - je třeba zvýšit nezávislost celého represivního aparátu státu. Důvod je jasný - politické tlaky a zneužití tu hrozí dnes a denně a v obrovské míře. Na stranu druhou je třeba zároveň na maximum zvýšit osobní odpovědnost policistů, státních zástupců a soudců. Není možné aby soudce, který propustí vinného ( nebo odsoudí nevinného ) nenesl osobně hmotnou i trestní odpovědnost za spáchaný zločin, za který považuji každý tzv. justiční omyl. Pochopitelně v případech jasně doložených případu s konečnými soudními rozsudky. Do této kategorie spadá i odpovědnost za nečinnost státních zástupců a policie, kteří dnes a denně čtou a slyší o podezřelých kauzách a nekonají. Často, a vím to z osobní zkušenosti, nekonají ani poté, co trestní oznámení dostanou pod nos. Mluvím o případech, kdy je trestný čin doložený, ale státní zástupce se pokouší pomocí formálních výmluv trestní stíhání nezahájit.

Osobní odpovědnost všech veřejných činitelů
Policie dnes šetří například privatizaci Mostecké uhené společnosti. Mám takové tušení, že ohledně její privatizace už před léty trestní oznámení policie dostala. Nevíme, zda šetřit začala, ale jisté je, že případ skončil u ledu. Z kauz, které se čas od času dostanou na veřejnost vím, že v České republice kupodivu neexistuje síla, jak potrestat evidentního zloděje nebo člověka odpovědného za gigantická rozkrádání, avšak naopak není problém odsoudit nevinného. Ve vazbě tak zkončí "pankáčka", která "by mohla nepřebírat" soudní obsílky a naopak mafián obviněný z pašování heroinu v řádu desítky milionů je propuštěný na základě slibu, "že už nebude páchat trestnou činnost". Půl roku vězení dostal sedmdesátiletý spisovatel Jan Beneš za to, že maketou pistole hrozil násilníkovi, který ho chtěl zmlátit. Přitížilo mu, že kdysi už byl nepodmíněně trestaný za rozvracení socialismu. Mladá dívka dostala pět let natvrdo za to, že se nožem ubránila Ukrajinci, který ji chtěl znásilnit. Pachatel se TV Nova později k napadení přiznal a uprchl na Ukrajinu. Napadená dívka si však trest odseděla. Šílenství? Ne, jen malé střípky skutečného, děsivého obrazu české policie a justice. Cesta k nápravě je jediná - naprostá depolitizace justice a policie. A zároveň trestněprávní i občanskoprávní odpovědnost všech veřejných činitelů. Policejní ředitel by měl mít jasně stanovené funkční období - s možností funkci obhájit ve veřejné soutěži. To samé platí o soudcích - i tady by mělo být dané funkční období s tím, že soudce by po stanovené době musel znovu žádat o svůj post a obhájit ho.

A proč by měli být politici zároveň ministry?
Přiznám, že bych šel v téhle teorii ještě dál a obdobná kritéria bych stanovil i na některé současné nejvyšší politické funkce. Proč by měl být ministr politik? Jaká to je kvalifikace? Samozřejmě nulová. Je to ale velké pokušení, aby politik řídil svůj rezort ve prospěch své strany, nikoli občanů. Dohled politiků nad takovým ministrem je navíc totálně bezzubý. Vládne přece vždy ministr koalice, která má ve sněmovně většinu. Představme si ale, že politici by byli na celostátní úrovni pouze ve Sněmovně a v Senátu. Obě komory by jako dnes schvalovaly zákony. Tzn. že pokud jde o nastavení rozpočtu a priorit levice či pravice, tedy daně atp. měly by politici možnost volební programy prosazovat jako dosud. Na straně druhé exekutivu by vedli odborníci vzešlí z veřejných soutěží. Výběrové komise pro tyto veřejné soutěže by sestavovaly obě parlamentní komory a třeba prezident. Veřejná soutěž by však byla vždy otevřená a veřejná - takže hlásit o funkci ministra by se mohl kdokoli a vize a profily kandidátů by měli možnost sledovat všichni občané. Vzhledem k tomu, že ministři by pro politiky byli cizí lidé, věřte, že v ten moment by strany jako jeden muž ostřížím okem sledovaly každý krok a čin jednotlivých ministrů. Tlak na správné hospodaření ve všech resortech by byl větší a účinnější. Že je to utopie? Ale kdeže, v soukromém byznysu na nejvyšší úrovni to tak funguje už dávno. Akcionáři koncernů, majících často obraty jako celá Česká republika, nejsou blázni, aby do řídících funkcí dosadili lidi neschopné nebo naopak schopné všeho. Proč tohle u nás dovolí akcionáři státu - občané - je vlastně záhadou.

Tomio Okamura