Jenže my si povídáme o Británii, kde se nekálí do hnízd, zato se leckdo leckdy nešikovně ustřelí do vlastní nohy, když chce střílet na někoho jiného. Pochází z dob, kdy poddaní všech Jejich Veličenstev ještě směli vlastnit zbraně, než jim to Tony Blair zakázal, s výjimkou několika privilegovaných teroristů.

Ústřel, o němž si povídáme, vychází z Charty lidských práv Evropské rady a její klauzule o ochraně osobních údajů, která se stala zákonem ve většině evropských zemí. V některých zemích se nebere moc vážně, britští soudci si ale vypěstovali požitek z dotahování zvnějšku nastolovaných zákonů ad absurdum. Podle tohoto zákona může téměř kdokoli umlčet téměř kohokoli. Nenápadně do demokracie propašovaný způsob potlačení svobody médií. Že ho čím dál víc lidí používá, nás nepřekvapí.    

Dá se to dělat jednak občanskou žalobou (nebo její hrozbou), která může být tak drahá, že si to některá média nemohou dovolit. Ale v posledních třech letech se stále častěji používá soudní zákrok zvaný oficiálně injunction čili zákaz publikování, lidověji taky gagging order čili roubíkový umlčovací příkaz. Ten vzniká tak, že dotyčná osoba, která se dověděla, že o ní někdo chce něco publikovat, požádá soud o zákaz publikování. Pak záleží na soudci, zda tuto žádost uzná za oprávněnou, nebo zda nad ní převažuje zákon o právu veřejnosti na informace. Jde-li o nemravnosti politiků, většinou převáží zájem veřejnosti. Zatím. Jde-li o osoby nepolitické, zájem veřejnosti často prohrává.

Takový umlčovací příkaz před pár lety soud vydal na informace o jednom veřejně známém pánovi, mediální celebritě, o němž se média chystala zveřejnit zhruba toto: Měl mimomanželskou aféru s jednou kolegyní. Z té se před sedmi lety narodilo dítě, na něž on bez reptání poctivě platil alimenty. Po několika letech ho dodatečně napadlo si nechal udělat test DNA a zjistil, že dítě není jeho.

Lidský příběh na první stránky a televizní obrazovky v nejsledovanějším čase. Potlačil jej roubíkovým příkazem v roce 2008. Každý, kdo ho osobně znal, o aféře věděl, nikdo se o ní nesměl veřejně zmínit, pod trestem pokuty nebo vězení.   

Pak najednou sám pan Celebrita začal zakopávat o roubíkové zákazy u případů, které se sám pokoušel vyšetřovat a zveřejnit. Je jich v současné době v Británii v platnosti třicítka. Bohatci, hvězdy, fotbalisté, ale třeba také firma obviněná ze znečišťování vod. Zároveň ho ale taky postrašil satirický týdeník Private Eye, že už z něho veřejně udělá osla a rád se s ním o to bude soudit.

Zda rozhodlo první či druhé, můžeme hádat. Každopádně náš roubíkový pan Celebrita zjihl, zmužněl a hrdinně zákaz odvolal. Takže dnes víme, že to je Andrew Marr, bývalý šéfredaktor Independentu, nejznámější televizní parlamentní zpravodaj a komentátor BBC. Že se prý stydí. Že je mu z toho trapně. Že kdyby věděl, kam to dospěje, a tak dál. Roubíkové případy dosáhly absurdity. Pryč s nimi. Tak jo, střelil jsem se do nohy. A nešel jsem přece do novinařiny umlčovat novináře, že.  

Jo, a aby ho někdo ještě neměl za moulu, tak že i ty alimenty přestal platit.

Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes