V jeho reakci na můj poslední blog mi nevadí ani to, že je sarkastický, ani to, že si dělá ze mě legraci. Ale vadí mi, jak moc je to neadekvátní a přestřelené.

O co jde: před týdnem jsem se navezl jmenovitě do redaktora ČT Vondráčka a obecně pak do jisté české skupiny intelektuálů, protože si myslím, že příliš zdůrazňují zlé činy, spáchané po válce některými Čechy na Němcích, zatímco opomíjejí neúměrně masovější zlé činy, spáchané za války Němci na Češích. V jejich obhajobě panem Schmidtem jsem se ovšem změnil z toho, kdo kritizuje tento parciální nešvar české mediální a intelektuální obce v někoho, kdo je zásadním odpůrcem dobrých česko-německých vztahů a dokonce se je pokouší aktivně otravovat.

"Těm, kdo Německo kritizují takříkajíc paušálně, dnes začínají z dobře pochopitelných důvodů pomalu docházet argumenty. Může se tudíž stát, že tu a tam někoho popadne vztek," píše pan Schmidt a argumentuje nedávnou úspěšnou návštěvou spolkového prezidenta Wulffa a bavorského premiéra Seehofera. Mezi výše zmíněnými "těmi" se nachází pravděpodobně i moje osoba, která zřejmě vystupuje v roli "rozdmýchávače" i v dalším Schmidtově tvrzení, totiž že "dané téma lze jen s obtížemi nějak využít k rozdmýchání protiněmeckých vášní."

Není to trochu paranoidní? Kritizoval jsem něco úplně jiného, než vývoj a úroveň česko-německých vztahů, potěšil mě úspěšný průběh návštěvy obou zmíněných německých politiků a nevadil mi ani nezbytný folklorní prvek v podobě přítomnosti pana Posselta - chápu, že bavorský premiér prostě nemohl jinak.

Panu Schmidtovi se také nelíbí, že jsem svůj kritický článek publikoval den po smrti Jiřího Dienstbiera, jako bych tím snad nějak zneuctil jeho památku. Rád bych jej ujistil, že to bylo pouhou shodou okolností a nebyl v tom žádný záměr. Pan Schmidt argumentuje Dienstbierovými zásluhami o rozvoj česko-německých vztahů a vyslovuje přání, aby mě jeho památka jednoho dne probrala z mého údajného zimního spánku. V tom jej asi zklamu. Jiřího Dienstbiera si vážím jako statečného předlistopadového disidenta i originálního polistopadového politika, ale jeho názory na Německo a na evropskou integraci jsem nikdy nesdílel. Na zmiňovanou knihu "Snění o Evropě" (kterou jsem samozřejmě četl) to platí téměř beze zbytku. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že Jiří Dienstbier už není mezi námi. A když už jsme u jeho knihy - za poněkud nevkusnou považuji právě připomínku citátu německého disidenta Roberta Havemanna: „Sjednocené Německo… se stane výchozím bodem velkého sjednocení nebo přesněji nového velkého sjednocení Evropy.“: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale na podobné citáty jsem alergický. Mám totiž pocit, jako bych jejich ozvěny někdy slyšel v jiných souvislostech a vzdáleně mi to připomíná - byt´ neúmyslně - tu etapu evropských dějin, kterou jsme chtěli (a stále chceme) jednou provždy překonat a nechat za sebou. Snad to nemusím dále rozvádět.

Ovšem vrcholem páně Schmidtovy zlé jízlivosti je tato věta:

"Někdy mám pocit, že si pan Zahradil přeje, aby tu byla železná opona zpět a jeho pěkné malé Česko se konečně stalo ostrůvkem blaženosti. Jeho argumentace alespoň navozuje tento závěr. Pak by ale měl své sloupky raději publikovat v deníku „Haló noviny“."

Tak to je opravdu silná káva a navíc podpásovka, která není novináře kalibru pana Schmidta důstojná. Sám musí dobře vědět, že napsal nesmysl, který navíc není ani vtipný, jen útočný.

V konečném výsledku je na tom všem pozoruhodná jedna věc: že i zkušený profesionál jako pan Schmidt se tak rozruší, až to přežene a působí pak dojmem člověka, který zabíjí otravného komára pneumatickým kladivem. Někdy to bývá tak, že nadměrné siláctví mluveného či psaného projevu má zakrýt vnitřní nejistotu řečníka či pisatele nad tím, co říká či píše. Že by si nakonec ani sám pan Schmidt nebyl zcela jist, že to, co napsal o česko-německých vztazích, je úplná pravda? Odpověď zná jen on.

Jan Zahradil